Pes, nejlepší přítel člověka

recenze

Psí cesta (2013) / Morsie (1637 views)
Pes, nejlepší přítel člověka
Psí cesta je pokračováním úspěšného románu Psí poslání. Na tuhle knihu jsem byla opravdu hodně zvědavá, neboť jsem si dost dobře neuměla představit, že mě tenhle příběh ještě nějak překvapí. Psí cesta byla super, ohromila mě, rozesmutnila mě, i mě naštvala (když jsem si uvědomila, jak nevděčně se ke psům chováme), ale tím to taky haslo. Příběh skončil! Takže proč ho nastavovat dalším dílem?

Zase jednou jsem ťala vedle! Ano, omlouvám se, pane Camerone! Na jednu stranu je sice fakt, že je příběh dost podobný tomu předchozímu, přesto mi vyrazil dech, přesto mě rozbrečel. Proč? To si musíte přečíst – pak to pochopíte, pocítíte.

Když čtyřnohý hrdina z Psího poslání už po několikáté zemře, aby se mohl znovu narodit, ani v nejmenším netuší, že jeho cesta ještě zdaleka není u konce. Má toho chlupáč ještě dost před sebou. Jeho milovaný páníček Ethan odešel do věčných lovišť a Buddyho zanechal svému osudu. Co má chudák pes dělat? Jeho jediný smysl života je v tahu! Kde najde svůj nový osud?

Svůj nový osud i smysl života najde celkem záhy. Je jím malá, trochu vyjukaná holčička Clarita. Jen tak náhodou je to Ethanova vnučka. Tohle děvčátko je pro Buddyho cestou i posláním. Stará se o ni, hlídá ji, dává na ni pozor, pomáhá jí z nesnází, zkrátka je pro ni tím nejlepším přítelem i oporou. To jen ve chvílích, kdy se odloučí, kdy na Claritu nemůže dávat pozor, pes znejistí. Kdo se, proboha, postará o jeho holčičku? No aby dostál svého poslání, a aby ušel svojí cestu, provází Claritu po celý její život. Sice v mnoha obměnách a podobách, ale pokaždé se znovu setkají a on pokaždé plní svoje předurčení. Buddy, Molly, Max nebo Toby – jedna a tatáž psí duše – jsou těmi nejlepšími přáteli, v dobrém i zlém, obětavě a bez nároku na honorář. Prostě z čisté lásky, tak jak to umějí jenom psi.

Když čtete Psí cestu, je vám zase tak trochu úzko. Musíte se nad sebou zamyslet a uvědomit si, jak často jsme nevděční, jak málo oplácíme tu ohromnou nezištnou psí lásku. Já vím, je to smyšlený příběh, ale co když to tak je? Co když? Psi jsou úžasná stvoření a my bychom si z nich měli brát ponaučení a příklady ve velkém – ti psi si to zaslouží. Zaslouží si lepší péči a víc pozornosti. Kdo jiný nás provází životem od nepaměti? Kdo jiný nás tak dobře zná?

Ono to není tak, že my se staráme o ně, ne, to oni se starají o nás.

To je nejspíš ústřední myšlenkou, kterou nám pan Cameron chtěl ve svých románech předat. Chtěl, abychom si to uvědomili. Chtěl, abychom psy vnímali jako bytosti a ne jen jako náš majetek, hračku, rozptýlení nebo taky jako boxovací pytel. Za to jsem mu ohromně vděčná! Vždycky jsem totiž psy milovala a vždycky asi budu. Jsem vážně ráda, že se někdo takového úkolu zhostil, jsem ráda, že nám ukázal, jací jsme a jací bychom měli být.

Psí cesta je milý příběh a potěší nejspíš každého – nejen milovníky psů. Je plná lásky a upřímných citů – to jsou dnes vzácné (psí) vlastnosti. Ponaučení je celkem jednoduché, važme si psů, v mnohém jsou rozumnější než my.

Komentáře (0)

kniha Psí cesta recenze