Persefona a Hádes

recenze

Meg Cabotová je dosti známá - a to nejen mě. Známe ji hlavně díky Deníků princezny, přičemž dva z nich byli i zfilmovány. Já ji znám hlavně díky sérii Mediátor, ve které se již chýlím ke konci (jsem asi ve čtvrtce posledního dílu). Dále jsem ji pak objevila v knize Prokletý maturiťák, která mě zaujala hlavně díky Stephenii Meyer.
Styl této autorky jsem si zamilovala. Meg se původně chtěla v New Yorku živit ilustrátorstvím, ale to jí moc nevyšlo. A tak zkoušela spoustu jiných povolání. Je držitelkou bakalářského titulu a jejím manželem je básník Benjamin D. Egnatz, kterého si - jen tak pro zajímavost - vzala na apríla.
Napsala již více než 40 knih a dalších asi 6 pod pseudonymem Patricia Cabot. Dostala také mnoho cen a na mnohé byla nominována, například na cenu Edgara Allana Poa.

Tato kniha mě překvapila. Očekávala jsem od ní něco trochu jiného, v omyl mě přivedl takřka nic neříkající úryvek na zadní straně obalu knihy. Ale nevadí. Dočkala jsem se totiž něčeho víc.
Po knize jsem sáhla hlavně kvůli tomu, že ji napsala Meg Cabot, ale také mě zaujal název, ač delší, ale zajímavý, takřka chytlavý.
Celý děj je napínavý již od začátku, protože nás autorka zkušeně napíná. Vždy o něčem mluví, ale my nikdy nevíme, o co jde. Vše nám s odstupem času postupně odkrývá a začíná to zapadat do sebe. A není toho zrovna málo a také to není zrovna jen tak nějaké. Meg je již zkušená v psaní knih a tak je tento příběh naprosto uchvacující. A plný řeckých bájí a tajemství. Všechno graduje a graduje, až by se to dalo přirovnat k Mount Everestu. Už když jsme před špicí, otevíráme pusu v údivu. Já osobně jsem nemohla uvěřit tomu, co vidím. Bylo to opravdu nečekané. Třešničkou na dortu, možná spíše ledovou krustou na hoře, byl úplný závěr. To, co se stalo jsem opravdu nečekala a myslím, že vy to také nebudete čekat. Já osobně si tuto knihu opravdu pochvalovala a určitě nebudu sama, že?
Jsem také strašně ráda, že ač Meg Cabot napsala již spoustu knih, neopakuje se a jaksi nekopíruje děj a neobaluje jej pouze do nového kabátu. Stačilo mi porovnat knihy Mediátor a povídku Likvidátorčina dcera (z knihy Prokletý maturiťák) s prvním dílem Podsvětí a věděla jsem to. Každý její příběh je originál. Vždy jiný. Pokaždé skvělý.

V tomto odstavci obvykle začínám oblíbenou postavou, ale tentokrát je to opravdu těžké. Myslím, že bych řekla Pierce. Líbí se mi její charakter a to, že ačkoli se Johna bála, nedala to na sobě znát. Je opravdu statečná a to se mi líbí. A také má jakou takous zálibu ve hřbitovech. Já je mám ráda - ne nejsem nekrofil - je tam totiž klid a ticho. Vždycky se tam dá -
abych taky ukázala nějaký dvojsmysl - dojít klidu. A to se mi líbí.
John Heyden je tajuplný a taky trochu náladový. To první je podle mě dobré a přitažlivé, to druhé by mi - být na místě hlavní hrdinky - nejspíš zadělalo na potíže, protože bych mu nejspíš občas vrazila jednu dvě facky a zařvala: "Prober se!", což by se mu asi moc nelíbilo. Jinak mi John, stejně jako Perce, přijde přitažlivý a bude přinejmenším zajímavé sledovat vývin jeho osobnosti v průběhu dalších dílů.

Ostrov kostí, na kterém se odehrává děj, je opravdový. Jmenuje se Key West. Ovšem původní jméno - španělské - zní
Cayo Hueso - jak řekla Meg v knize - a v překladu to znamená Ostrov kostí. Toto místo je malé a asi bych nemohla žít na ostrově, ale stejně to zní báječně. Autorka nám místo načrtla v živých barvách a moc se mi to líbilo.
Dalším místem z knihy je Podsvětí, které bych moc nerozebírala. No, nebylo zrovna podle mých představ, ale jestli je pravda, že "peklo" není jen jedno, kdo ví? Třeba se dočkám toho, co jsem od Podsvětí - teď nemyslím knihu, ale místo - očekávala.

Stylem psaní mi autorka jen dotvrzuje to, co jsem již řekla a to, že každá její kniha je originál. Stačilo - opět - jen porovnat Mediátora a Mezi láskou a smrtí.
Porovnejte sami (nebojte, úryvky jsou bez spoilerů) -

Mediátor - Těžko říct, jestli někdo tam nahoře mý modlitby vyslišel, anebo to bylo prostě tím, že vysloužilej archeolog na kolečkovým křesle už toho venku moc nenacourá.

Podsvětí - Jak jsi už i ty sám jednou prohlásil, existují lidé, kterým na mně moc záleží. Možná jich není tolik, kolik jsem si myslela, když uvážím...
A pod styl psaní bych také zařadila to, co mě zaujalo a také nadchlo. Na začátku každé kapitoly prvního dílu Podsvětí je citát z Pekla z Božské od básníka a Itala světoznámého Dante Alighieriho. Moc se mi to líbilo. Bylo to svým způsobem osvěžující.

Obálka knihy, ač byla v nevýrazné hnědé barvě, byla sama o sobě výrazná. Pěkně podaná a ukazovala nám, v jakém duchu
se kniha nese. Což se mi líbí. Tento styl tvorby obálek je mým nejoblíbenějším a myslím, že se v obálkách zlepšujeme. Již často se mi stalo, že jsem narazila na knihu, jejíž obal nebyl zrovna přitažlivý - a i toto by někdy bylo slabé pojmenování.
Kniha Mezi láskou a smrtí je ovšem jiná a její obálka je krásná jak v její české verzi, tak i v té anglické a to hlavně proto, že jsou stejné. To je dobře. Například obálka Mediátora - pouze v češtině - by se měla stát odstrašujícím příkladem.
Absolutně jsem nepochopila, co mela jakási barva společného s danou knihou, ale to odbočuji.
Název série je prostý, krátký a úderný. Také snadno zapamatovatelný a to se také cení. Název knihy samotné je sice delší, ale taktéž prostý a výstižný a ještě jednou, zapamatovat si jej též není těžké. Einstein na to být nemusíte.

Komentáře (0)