Paula Hawkins, Do vody - audioverze

recenze

Do vody (2017) / Daysy

Dnes pro vás mám trošku jinou recenzi než obvykle. Moc ráda občas, kromě čtení knih, také knihy poslouchám. Je to skvělé, hlavně když jdu třeba na procházku nebo ráno do práce, kdy by se kniha v ruce držela dost nemotorně. Pojďme se teda na jednu audioknihu mrknout a doufám, že se recenze bude líbit, protože se zaměřím nejen na samotný příběh, ale také přímo na zpracování nahrávky.

V Tůni tonoucích, která se nachází v malém městečku Beckford už se zabilo mnoho žen. Skoro nikdy je při tom ale nikdo neviděl, takže je tu právě ta záhadná otázka, která má po celou dobu udržet zvědavost čtenáře/posluchače – skákaly samy nebo jim k tomu někdo pomohl?

Jules Abbotová se vrací právě sem, do jejího rodného města, na které nemá dobré vzpomínky. Nyní ale nemá moc na vybranou. Její sestra zemřela právě v Tůni tonoucí a Jules se musí postarat o svoji neteř Lenu. Celý případ dostane na starosti místní detektiv Townsend a také vyšetřovatelka Erin Morganová, kterou sem převeleli. Na celý příběh navazuje ještě několik dalších, včetně mnoha postav, z nichž má snad každá své tajemství a hází vám do hlavy jednu otázku za druhou. Proč se třeba jen pár měsíců zpátky v tůni utopila i Lenina kamarádka Katie? Mají tyto dva případy něco společného? Dají se brát vážně řeči staré Nickie, která na celé městečko působí spíše jako podivín?

Malinko jsem se ztrácela právě v postavách. Jsem zvyklá číst knihy, které mají hodně postav a každá vypráví za sebe. Dokonce tyhle knihy vyhledávám a mám je moc ráda. U téhle se mi to však, nevím proč, zrovna nějak pořád motalo. Pomohlo mi, ale udělat si mapku postav a vztahů mezi nimi a zase jsem byla v obraze. Když si to člověk urovná v hlavě, zjistí, že jsou vlastně postavy dokonale propleteny a vše dává smysl. Člověk může být na začátku knihy zmatený, ale ke konci, jak už to tak bývá, vše zpětně pochopí.

Trochu mě mátlo, že se hodně, ale opravdu hodně, střídala forma vyprávění. Tu mluvila jedna postava sama o sobě, tam zas mluvil někdo o ní, ale vlastně stejným hlasem. Jak v audio, tak v klasických knížkách toto moc ráda nemám. Podle mě, ale tahle chyba vznikla už u autorky, možná by bylo lepší si pro vyprávění buď vybrat pouze – ich formu nebo naopak jen -er formu a nemotat to tolik dohromady.

Kniha byla docela napínavá, ale zároveň se mi trošičku vlekla. Raději bych zestručnila vysvětlování všech věcí kolem Tůně tonoucích a věnovala se více vyšetřování případů. Přišlo mi, že byl případ na konci tak nějak raz dva vyřešen. Prostě celou knihu se vlastně nikdo řešení případu až na pár výjimek skoro nevěnuje a pak jako by si najednou autorka vzpomněla a bum – rozřešeno.
Do vody je hodně srovnáváno s autorčinou prvotinou Dívka ve vlaku, a ani já se tomu neubráním. Dívka ve vlaku mi přišla daleko lepší, ale zase nemůžu říct, že bych z Do vody byla zklamaná. Možná jsem to čekala krapet zajímavější, ale nakonec jsem spokojená. :)

V audioknize se mi z účinkujících nejvíce líbila Jitka Ježková jako Jules a Lucie Pernetová, která namluvila Lenu. Někdo skvěle hodnotí i výkon Růženy Merunkové, která namluvila Nickie, ale mně trošku lezla na nervy. Vyprávěla opravdu skvěle, o tom žádná, ale nevím proč, její hlas mi byl hrozně protivný, a vždycky jsem se těšila, až dovypráví. Při tom jinde mi hlas Merunkové nevadí. To je ale spíš jen moje osobní věc. Naopak bych mohla říct, že třeba zas jinde nemám ráda právě Pernetovou a tady jsem ji milovala.

Ještě se mi v audio verzi knihy líbily opravdu hodně zvuky a melodie mezi jednotlivými kapitolami. Občas mě z těch melodií až mrazilo! Příběhu to dodalo na dramatičnosti, skvělý výběr! Však si poslechněte ukázku a posuďte sami. ) K dispozici je třeba na audiolibrix.cz

Komentáře (3)

Přidat komentář

---