Pátý svazek Demlových sebraných spisů je literární událostí par excellence!

recenze

Už pouhé vyslovení jeho jména dodnes vyvolává u „zasvěcených“ celou škálu nejrůznějších emocí, často zcela protichůdných – a to od jeho smrti uplynulo už šedesát let! Jakub Deml, katolický kněz, básník a spisovatel – tak bývá obvykle „titulován“, ovšem zdaleka se tím nevystihuje (ba spíše zamlžuje!) jeho „pravá“ identita, kterou bych si s jistým ostychem dovolil nazvat „nadčasovým člověčenstvím“. Z celého jeho života je patrné, že tohoto bytostného samorosta nebylo možné zaškatulkovat do žádné přihrádky, vždycky z něj (a někdy dokonce proti jeho vlastní vůli!) zůstala nějaká část, která přečnívala a bránila pořádkumilovným byrokratům zavřít „šufle“ jeho prořízlé pusy. „Kontroverzní“, „rozporuplný“, „politicky nekorektní“ – kdyby žil dnes, zmíněných adjektiv by se Jakub Deml nezbavil do nejdelší smrti. A to by ještě mohl být rád, pokud by se o něj jako o fašistu a antisemitu nezajímaly orgány činné v trestním řízení...
Čím vlastně Deml tak provokoval, že měl problémy za každého režimu, který byl zrovna u moci? Domnívám se, že tím hlavním důvodem bylo jeho transcendentní vnímání lidského pozemského údělu, metafyzické povznesení ducha nad pomíjivostí „věcí tohoto světa“ při současném nevyhýbání se žádnému trápení, která sebou život v tomto „slzavém údolí“ nese. Měl v sobě něco ze svatého Františka z Assisi – stejně jako „prosťáček Boží“ viděl i Jakub Deml za kulisy hmotných přeludů, jeho duchovní zrak pronikal k samotné podstatě Bytí a vracel se do každodenní všednosti jakoby ozářen světlem věčnosti. Miriam a Moji přátelé – stačí si přečíst jen tyto dvě knihy, aby bylo nad slunce jasné, že jejich autor vnímal a cítil úplně jinak než „normální“ lidé a že v nich už samotnou svou existencí bezděčně vyvolával animozitu a sebeobranné reflexy. Zároveň však jako magnet k sobě přitahoval duchovně založené jedince, kteří mu následně vyjadřovali úctu, vděk a obdiv. Kolik jen nadšených „Vzpomínek na Jakuba Demla“ jsem už četl!
O všem právě řečeném se můžeme velmi názorně přesvědčit i v Šlépějích československých (jde o 5. svazek Demlových sebraných spisů, vydávaných nakladatelstvím Academia), které sice mapují pouze krátké období let 1919 – 1921, ovšem i tak je v nich přítomen „celý“ Deml – jeho osoba, osobnost duše... Dá se říct, že každý si tu může najít to „svoje“ – mne jakožto věřícího zaujalo především Demlovo chápání podstaty katolického kněžství, z něhož je zřejmé, proč měl celoživotní rozmíšky s hierarchií. Státní úředník, politický agitátor, osvětový pracovník – opravdový kněz by se neměl nechat zapřáhnout do žádného z těchto nekřesťanských chomoutů! V dobovém sváru mezi přívrženci austrokatolicismu a čechoslovakistických náboženských tendencí se Deml nepřiklonil na žádnou stranu, takže byl v nemilosti u obou. Břitce humorné výpady proti církevnímu politikaření zaháněly jeho odpůrce do úzkých a protože soupeřit s Demlovým intelektem nebylo možné, jedinou obranou zůstávaly zákulisní intriky, kterých si nepřizpůsobivý farář užíval vrchovatě.
Šlépěje československé mají dle mého názoru velký význam i z hlediska státně-historického – informují nás o skutečnostech, které byly potichu „odejity“ do zapomnění, neboť se nehodily do „tatíčkovského“ kultu prezidenta Osvobotitele, který se začal rodit ještě na troskách monarchie. Jakub Deml žil v těchto letech nějaký čas na Slovensku, takže se od něj můžeme takříkajíc z první ruky dozvědět o odporu většiny tamějších obyvatel k Masarykem a jeho suitou opěvovanému „společnému státu Čechů a Slováků“. Ten ještě vzrostl poté, co byli na Slovensko vysíláni čeští úředníci, o jejichž morálních „kvalitách“ přináší Deml šokující podrobnosti.
O jednotlivých Demlových Šlépějích (tento svazek jich obsahuje pět, IV – VIII) se dá říct, že jsou svérázným a do značné míry nepřehledným „slepencem“ nejrůznější literární provenience. To však není myšleno nijak pejorativně, právě naopak! Absence jednotící linie z nich totiž dělá originální literární útvary, plné duchovní spontaneity, tvůrčí bezprostřednosti a životního elánu (byť se tak často děje přes slzy bezmoci, lítosti a zklamání).
Závěrem chci poděkovat paní Marii Povýšilové za zaslání recenzního výtisku této mimořádné knihy. Věřím, že si jí na pultech knihkupectví všimnou nejen „nároční“ čtenáři, kterým je primárně určena, ale i ti ostatní – třeba „jen“ proto, že se chtějí seznámit s jednou z nejvýznamnějších osobností naší (nejen literární!) historie...

Komentáře (0)