Parodie na oddechovou literaturu...

recenze

Kdo čeká, že v knize najde to, co naznačuje anotace, bude patrně zklamán. Příběh Evie, která se po smrti své milované tety Jo ocitá v nečekané situaci dědičky kavárny na pláži v Cornwallu, je napsán těžkopádným a neuspořádaným stylem, v němž čtenář marně pátrá po něčem originálním. Domnívám se, že kniha nedosahuje ani kvalit toho, čemu se obvykle říká oddechová literatura - mnohem blíže má podle mého názoru k červené knihovně...
Samotný námět přitom skýtá řadu možností, jak jej rozvinout do čtivého příběhu. Zděděná kavárna je pro hlavní hrdinku tak trochu danajským darem, je zřejmé, že udržet ji v provozu či dokonce pozvednout na vyšší úroveň rozhodně nebude lehké, třeba už jen proto, že její zaměstnanci nejsou zrovna vzory pracovitosti. Ano - na této ploše by určitě šlo načrtnout literární skicu s určitým poselstvím, pro Lucy Diamondovou se to však ukázalo být příliš tvrdým oříškem. Je očividné, že pokus o humorný příběh s prvky jistých nadčasových sdělení se jí vymkl z rukou a výsledkem je kýčovitá kniha plná trapných dialogů a banálních scén, nudy a pseudoliterární konvence. I nepříliš bystrému čtenáři musí být na řadě míst dopředu jasné, jakým směrem se příběh bude dál ubírat, není zde nic, co by kladlo nějaké nároky na jeho představivost a fantazii či co by jej mohlo nějak překvapit.
Je pravda, že tu a tam lze najít zdařilejší pasáže, je zřejmé, že autorka má jistý talent pro popisnost, pro vytvoření určité konkrétní atmosféry. Tento talent ovšem zůstává nerozvinutý, vše končí u pouhého náběhu k autentičnosti, u kostrbatého klišé. Knize chybí jednotící prvek, kapitoly jsou poskládané chaoticky, bez nějakého logického klíče, který by je držel pohromadě. Vykreslení jednotlivých postav včetně samotné Evie je pak typickým příkladem charakterové nekonzistence, ti lidé spíš připomínají loutky, jejichž jednání je zcela závislé na vůli toho (tedy té), kdo tahá za provázky. Samo o sobě by na tom pochopitelně nemuselo být nic špatného, ovšem Lucy Diamondová za ty provázky tahá křečovitě, nekoordinovaně a bezradně. V konečném důsledku tak nechtěně vytvořila parodii na letní dovolenkový román, přičemž kouzlo nechtěného provází její knihu od začátku do konce.
Na obálce se můžeme dočíst, že Lucy Diamondová „je autorkou deseti románů, jejichž svěží a chytrý humor britské čtenářky milují“. Nevím, je to možné. Bylo by ale zajisté dobré doplnit, o jaký typ či o jakou sociální skupinu čtenářek se jedná. Mám za to, že patrně nepůjde o žádné intelektuálky...

Komentáře (0)