Papírová holka v papírovém městě

recenze

Spisovatele Johne Greena zná snad každý a kdo ne, měl by se stydět. Jeho díla Hledání Aljašky a Hvězdy nám nepřály se staly bestselery a objevily se všude. Nikdo nemohl uniknout rozruchu, který natropila hlavně kniha Hvězdy nám nepřály, která byla i letos zfilmována. A teď tady máme jeho další dílo s úžasnou myšlenkou, ale pro mě bohužel méně zajímavou.

Quentin a Margo už od dětství vyrůstají v domech vedle sebe, přesto se však vídají jen na chodbách ve škole a na příjezdových cestách domů. Jednoho večera však Mergo zaklepe Quentinovi na okno a donutí ho udělat jednu kravinu za druhou. Díky ní zažije jedno noční dobrodružství, které ale hned ráno končí. Quentin je rozhodnutý si o tom ve škole popovídat, ale Margo je najednou pryč. Zanechala za sebou však stopy, které by měli vést přímo k místu, kam odjela. Quentin se rozhodl to místo najít, ale není to vůbec lehké, protože stopy jsou nejasné a uvědomuje si, jak málo vlastně Margo zná. Pochopí její indicie a najde místo jejího úkrytu před papírovými lidmi?

„Já nemůžu být ty. Ty nemůžeš být já. Člověk si může toho druhého představovat docela dobře – ale nikdy ne dokonale.“

Johna Greena mám jako spisovatele hodně ráda a i jako člověk působí příjemným dojmem. Vždy se snaží vložit do svých knih originalitu a myšlenku a to jen tak ledajakou. Vždy je to něco důležitého, co člověk opomíjí, nebo se s tím setkává každý den, ale stejně to ignoruje. A tato kniha není žádnou výjimkou.

Myšlenku této knihy vám neprozradím, protože bych vás ochudila o všechen zážitek a hledání odpovědí v příběhu. Ale musím konstatovat, že Papírová města mi toho nedaly tolik, abych se doopravdy pozastavil a němě koukala do stropu jako to bylo u Hvězdy nám nepřály. Nebyla to zkrátka taková síla.

pokud jde o mne, já se musím ptát raněného, jak zkouší, protože se neumím stát raněným. Jediný raněný, kterým můžu být, jsem já.

Před začátkem knihy jsem měla velká očekávání, protože je to spisovatel s velkým S, ale to se mi bohužel vymstilo. Po celou dobu se kniha čte dobře, ale narazíte zde na hluchá místa nebo protahovaný děj. Sbírání stop a přemýšlení nad jednotlivými kroky bylo až zdlouhavé a já si nejednou přála, aby autor už hledání ukončil.

Co však můžu vychválit, jsou postavy. Jsou dokonale popsány jak charakterově tak i vzhledově. Čtenář si k nim musí hledat cestu, ale i na začátku knihy už víte, s kým budete mít zhruba tu čest. I chování je přiměřeno věku a povaze. Quentin je chytrý mladý muž, který se bláznivě zamiloval do představy holky, která by ho měla taky miloval. I přes svoji chytrost však dostává životní lekci, ale dokáže ji přijmout, dokáže jít dál a dodá mu to sílu. Umí se ponaučit z chyb a to dokážu ocenit na každém člověku. Margo je naproti tomu šílená puberťačka, která chce být středem pozornosti. Utíká domu, dělá různé kousky na škole a celkově strhává pozornost jen na svoji osobnost. Její zanechávání stop je geniální, ale často mi přišla až šílená.

Navážu na ten provázek. Neztratím tvou důvěru. Najdu tě.

Velký prostor tu zaujímají i vedlejší postavy, které mě často uchvacovaly víc než ty hlavní. Ke slovu se dostávají i drsné party, chlastačky a podobné puberťácké vylomeniny. Tyhle malé drobnosti musíte ocenit, protože díky nim máte pocit, že střední škola opravdu žije, mladí lidé si užívají a není to jen další papírové město.

Ale i přes krásně napsaný děj, úžasné citáty a krásně vykreslené postavy, mě kniha neoslovila. Nenadchla mě, nebrečela jsem a ani jsem hodinu nekoukala do zdi jako smyslů zbavená. Mohla jsem jít a okamžitě číst další knihu, což je podle mě velká škoda, protože autor má potenciál. Doufám, že jeho další dílo, které u nás vyjde, bude povedenější a bude se více podobat jeho předešlým knihám.

Komentáře (0)