Pamatovat si nebo zapomenout?

recenze

Fergus Boggs, muž před šedesátkou, který leží v zařízení pro dlouhodobě nemocné pacienty, protože utrpěl vážnou mrtvici, díky níž ztratil vzpomínky na svou cestu životem. Je možné, že si něco ze svého života zapamatoval a nebo snad něco ze svých vzpomínek zapomněl schválně a vzpomenout si na ně nechce a nebo opravdu vše zapomněl?

Mám sklon pamatovat si věci, které lidé zapomínají, a nyní vím něco důležitého o otci, něco, co si nechával pro sebe a co zapomněl. Věci, které chceme zapomenout, věci, které nemůžeme zapomenout, věci, u nichž jsme zapomněli, že jsme je zapomněli, dokud si na ně nevzpomeneme. Je zde ještě další kategorie. Všichni máme věci, které nechceme nikdy zapomenout. Všichni potřebujeme někoho, kdo by nám je připomněl.

Sabrině je přes třicet. Již sedm let pracuje jako plavčice. Snaží se zachránit nejen tonoucí, ale zdá se, že i samu sebe. Když totiž není ve vodě, kde se cítí jako ryba, musí v jednom kuse myslet na to, že musí pořád dýchat. S manželem Aidanem mají tři syny, ale zdá se, že v jejich manželství něco vázne, tak chodí do manželské poradny a doufají v lepší společnou budoucnost.

Sabrina je spojená s Fergusem, je totiž Fergusova jediná dcera, kterou mu porodila jeho manželka Gina.V současnosti příběhu se však jedná již o patnáct let bývalou manželku. Sabrina pravidelně navštěvuje svého otce v nemocnici, ale když jí jednoho dne z nemocnice zavolá ošetřovatelka a oznámí jí, že jejímu otci bylo právě doručeno pět velkých balíků, které jsou prozatím uloženy na recepci nemocnice a které si má Sabrina vyzvednout, začne se vynořovat na povrch velké množství otázek. Co se v těchto balících ukrývá?

Rozhodně něco, díky čemuž Sabrině stojí za to podniknout cestu do minulosti…A při cestě minulostí se nestačí divit, co vše se o svém otci dozvídá. Myslela si, že svého otce zná nejlépe na celém světě, ale teď jí přijde jako cizinec. Opravdu se její otec uměl takto přetvařovat?Má vůbec cenu se ho na něco z nových informací vyptávat, když utrpěl ztrátu paměti? Bude se mu moci normálně podívat do očí bez toho, aniž by pocítila zradu a ublížení? Nebo na něj má koukat jako na člověka, před kterým by bylo dobré pokleknout? Je zde vůbec šance dostat druhou šanci?

Fergusova osoba se mi zalíbila již od prvního seznámení, kdy se s ním setkáváme jako s pětiletým. V dětství to vůbec neměl jednoduché, jeho vlastní otec zemřel, matka si našla nového muže a Fergus pocházel ze celkem sedmi dětí. Měl tři starší bratry, přičemž si nejvíce rozuměl s Hamishem, ke kterému vzhlížel jako k nejchytřejšímu. Ostatními tak trochu pohrdal, takže není vůbec divu, že se od nich postupem času začal vzdalovat…

Důležitou roli v celém příběhu hrají samozřejmě skleněnky, o kterých se dozvíme celkem dost informací.Díky tomu jsem si vzpomněla na své dětství, kdy můj dědeček nám, všem svým vnoučatům, vyhloubil před domem na zahradě důlek, dal nám do rukou hliněné kuličky a my jsme se zabavili pomalu na celý den. Díky příběhu jsem si i vzpomněla na to, že celá ta léta mám dokonce i jednu kuličku, ne hliněnou, ale skleněnou, schovanou na památku.

Líbilo se mi, že se Sabrina chtěla o minulosti nejen svého otce, ale i své, dozvědět co nejvíce a sama se vydala na cestu za pravdou minulosti. Pomohlo to totiž nejen tomu, aby alespoň trochu porozuměla svému otci, ale hlavně jejímu vztahu se svým manželem. Příběh je vyprávěn střídavě Fergusem a Sabrinou, a to jak v současnosti, tak i v minulosti. V čase zpět se vracíme až do Fergusova dětství. Obálka knihy by si dle mého názoru zasloužila trochu více barevnosti, protože v knize skleněnky barvami jen hýří. Kvůli obálce ubírám jednu hvězdičku v hodnocení knihy. Kdybych totiž nesledovala nově přeložené knihy této spisovatelky, díky nevýrazné obálce bych jí bohužel přehlédla.

Cecelia Ahern spadá do kategorie mých oblíbených spisovatelek. Jejímu stylu psaní jsem podlehla na střední škole, kdy jsem objevila její snad nejznámější knihu Ps: Miluju tě. Od té doby musím mít každou její vydanou knihu, několik jich mám i v angličtině, protože jsem prostě nechtěla čekat na jejich překlad, které jsem si následně ale přece jen pořídila, abych mohla porovnávat. Troufám si říct, že tato spisovatelka zraje jako víno samo.Začala u oddychových románů určených spíše něžnému pohlaví, díky kterým při čtení vykouzlila úsměv od ucha k uchu ne jedné čtenářce. Od oddychových románů ale Ahernová zamířila trochu hlouběji. Láska je v jejich příbězích cítit pořád, ale tím nejdůležitějším už není láska partnerská, ale láska k samotnému životu. U této knihy je třeba se i trochu zamyslet nad tím, jak bychom se zachovali my sami.

Sběratele skleněnek doporučuji všem, kteří hledají nějaký příběh k zamyšlení. Tato kniha rozhodně není z těch, která je určena spíše ženám, ale i muži v ní najdou to své. Mně sice zpříjemnila jen pár večerů, ale pěkných pár večerů nad ní budu ještě přemýšlet.

Komentáře (0)