Ostrov bláznů

recenze

Když Ava Garrisonová přijde o syna, přijde ruku v ruce i o rozum. A pokud v ní zbyla ještě špetka sebereflexe a rozvahy nad vlastními činy, denní dávky léků z ní vyženou i to.

Když se konečně vrátí z psychiatrické léčebny, příliš to situaci neulehčí. Parta naštvaných příbuzných, kteří s ní obývají její dům, by dostala do blázince i zdravě uvažujícího člověka, natož zdrcenou matku na dávkách uklidňujících léků, co by porazily i tažného koně.

Ava přežívá ze dne na den vedle svého manžela. Ani jeden si není vlastně jistý, jestli miluje toho druhého, začíná být ale každým dnem jasnější, že jestli nějaké společné city existovaly, zmenšily se pouze na zdvořilostní otázky a vzteklé výlevy.

Věčně naježená sestřenice Jewel-Anne objíždí sídlo na svém elektrickém invalidním vozíku a každý den Avě připomíná, že ona ji vlastně na vozík dostala a své okolí děsí svou panenkovou obsesí.

Zbytek příbuzných v domě spíše není než je a pokud se již objeví, vychrlí na Avu část své vnitřní nenávisti na ukázku a opět se vrátí do svých doupat porůznu umístěných ve starém domě.

Když přičteme věčně špatně naladěnou ošetřovatelku Jewel-Anne a personál zmítaný svými osobními problémy, nad dům nazývaný Neptunovo sídlo by se dala vyvěsit cedule Blázinec a rozdíl by na první pohled nebylo vidět.

Do této nálady přijíží nově najatý zaměstnanec Austin Dern, aby se staral o koně a vyřizoval drobné udržovací práce na domě a jeho přilehlém okolí. Vzhledem k tomu, že Dern má na ostrově své osobní zájmy a zaměstnání je jeho krytí, okamžitě se neotočí a neodjede po svém seznámení s majitelkou domu Avou a obyvateli Neptunova sídla.

Drží se tedy svého úkolu a sleduje zpovzdálí dění na ostrově. Z takového povzdálí, které mu situace a chování zaměstnavatelů dovoluje.

Už na první pohled je totiž jasné, že v Neptunově sídle není nic takové, jak se zdá. Na ten druhý si velmi dobře uvědomuje, že k Avě ho to táhne více, než k dlouhodobému plánu souvisejícím s nedalekým, již dávno uzavřeným, detenčním zařízením zvaným Mořský útes. Nadšený z toho není, ale chlapi jsou chlapi.

Nitky příběhů jednotlivých obyvatel se mohou začít rozplétat.

Kniha Nechtěj nic vědět se mi do rukou dostala spíše jako těžítko v zásilce jiných knih. Za rozumnou cenu levná položka k jiné knize.

Rozjezd příběhu byl bolesný, asi jako ranní migrény hlavní hrdinky, ale stranou sto se příběh konečně zlomil a začalo se něco dít. Pak už jsem jen těžko knihu odkládala z ruky.

Jiskření mezi Avou a Dernem mě nijak zvláště nebralo, ale pro účel příběhu je to potřeba. Kdyby si jen předávali výplatní šeky, neměla by zápletka tu pravou atmosféru.

Nechtěj nic vědět je příjemnou oddychovou četbou s poněkud nečekaným koncem. Je to možná v závěru poněkud překombinované, ale většina hlavních otázek je zodpovězena a ti zlí jsou po zásluze potrestáni.

Co více si přát. Snad jen rychlejší úvod. Chvílemi to bylo opravdu k nepřečkání.

Komentáře (0)