Osamělý muž napříč staletími

recenze

Vězeň času (2018) / a.k
Osamělý muž napříč staletími
„Lidé nejsou připraveni žít déle než sto let. Nejsou na to stavění. Duševně. Začnou být vyčerpaní. Lidská osobnost nemá sílu dál pokračovat. Mysl je znuděná tím, jak se život stále opakuje.“

Tom Hazard trpí zvláštní dispozicí. Když ho potkáte na ulici, budete se domnívat, že jde o obyčejného čtyřicátníka. Ve skutečnosti už je na světě více jak čtyři století. Narodil se na zámku ve Francii na konci 16. století. O otce přišel ve válce a s matkou museli prchnout do Suffolku. V dospívání se u Toma projevila jeho dispozice a začal stárnout o poznání pomaleji. Tato skutečnost se stala důvodem pronásledování a vyvrcholila vraždou matky, kterou si Tom dává stále za vinu. Tom se od té doby snaží splnit slib, který jí dal. Musí přijít na to, proč je obdařeny takovým darem, který ale čím dál více chápe jako prokletí.

Současnost. Tom už vystřídal mnoho identit a míst. Je členem Společnosti albatrosů, v čele s Hendichem. Tento stařík ví, jak chránit své členy. Již staletí hledá stejně „postižené“ a pomáhá jim v pravidelných osmiletých intervalech změnit identitu i místo pro nový život. Platí zde jedno pravidlo: nezamilovat se, nemilovat, nesnít o lásce. Když se všichni budou tímto řídit, zvládnou to.

Tom ukončil svůj osmiletý pobyt na Islandu a rozhodne se vrátit do milovaného Londýna, kterému se již řadu staletí vyhýbal. Zde kdysi poznal svou lásku a zažil počátkem 17. století svá nejkrásnější léta. Londýn ale nepoznává. Nic už není jako dřív. Bude zde pracovat jako učitel dějepisu na základní škole. Vliv, který bude mít na dospívající děti, mu snad přinese alespoň částečné uspokojení. Je tu taky jeho nová kolegyně Camille. Učitelka francouzštiny, která je skvělou pozorovatelkou a má dar v oblasti vizuální detekce. Toma už někdy viděla.

V románu se střídá přítomnost s různými životními obdobími Toma v minulosti. Velká část je věnovaná jeho dětství a smrti matky i se všemi aspekty. Poznáváme Tomovu životní lásku Rose i jejich komplikovaný vztah. Tomova dispozice, kterou pojmenovali až v r. 1860 jako anagérie, je prokletím jejich společného života. Tom musí manželku opustit a ponechat i s jejich malou dcerkou, která pravděpodobně anagérii zdědila po otci.

Již po přečtení několika stránek jsem příběhu naprosto propadla. Uchvátila mě dojemně teskná atmosféra, která se okolo hlavní postavy šíří v celém románu. Jeho melancholie, smutek, frustrace, někdy až nostalgie jsou doprovázené záblesky vzpomínek na dávno prožité. A tak se ocitáme v době čarodějnických procesů, přeneseme se do doby působení Shakespeara a jeho divadelního spolku, seznámíme se s kapitánem Cookem, prožijeme emotivní koncert pod taktovkou Čajkovského, či zapomeneme na skutečné problémy ve zlatých 20. letech 19. století v přítomnosti Charlieho Chaplina.

Přes veškeré historicky zajímavá témata pro mě zůstává román především příběhem jednoho osamělého muže, kterému historie dýchá na záda, který je sám sobě tajemstvím, který zůstává rozpolcený mezi staletími, mezi místy a časem.

V knize naleznete celou řadu krásně a výstižně definovaných moudrostí, díky kterým budete o celém příběhu o to více a ještě dlouho přemýšlet.

Román svým zpracováním, nevšedním ústředním tématem a detailně vykreslenou psychologií hlavní postavy, potěší nejen příznivce historických námětů. Nechybí zde láska, touha, životní poznání, přátelství i úvahy o smyslu života. To vše je výborně zakomponované do příběhu, kterým budete žít.

Z mnoha krásných slov, které v knize naleznete, si dovolím na závěr jeden citát:
„Žít ve světě, kde nejsou stromy a knihy, nebo západy slunce, nejde.“

Komentáře (0)

kniha Vězeň času recenze