Opět ta samá láska, která léčí

recenze

Jeden den, jedno pokračování a k tomu poslech kapely The Civil Wars. Zjistila jsem, že s poslechem tohoto duetu se mi líp čte, líp se zapojuje do děje.
Druhé pokračování příběhu o Camryn a Andrewovi a o jejich lásce a přitažlivosti. Příběh o tom, jak se našli ti praví dva, jak je dokázal svést osud dohromady a zamotat jim hlavu.
První díl Na hraně zapomnění končí těhotenstvím Camryn, uzdravením Andrewa a společným zasnoubením. Tím se i pokračuje. Mladému páru končí cestování a začíná úplně jiný život. S radostí, ale i se strachem očekávají věci příští. Bohužel jim život nedopřeje to, co oba tak toužebně chtějí. V momentě je všechno naprosto jinak a jim nezbývá než se s tím vyrovnat, což zvládá každý jinak.
„Když se všechno bortí, to poslední, co zůstává, je láska.“
Všude se říká, že dobro vítězí nad zlem, láska je to pravé, co nás drží nad vodou a pomůže nám. Stejně tak to je i v tomto díle. Autorka skvěle popsala vzájemnou blízkost, podporu, lásku dvou lidí. Důvěra, naplnění, ale i neustálé nestereotypní zážitky, které posouvají příběh dál.
Když jsem knihu četla, tak jsem si říkala, že všichni působí starší, než ve skutečnosti jsou. Jejich názory a vyjadřování byly tak zodpovědné. Až jsem přišla na to, že jejich životní zkušenosti jim ukazují směr a udávají rychlost.
Přestože se to na začátku nezdá, tak je kniha z poloviny plná cestování a okamžiků s tím spojených. Přes slabosti a nepříjemné chvíle se hrdinové otrkávají a vydávají se opět na cestu.
Správně uvádí Camryn myšlenku, že podruhé je vše jiné a naše vzpomínky se tak ztrácí a neuchovávají tolik, jako když zkusíme jiný směr, jinou cestu, jiné místo.
Možná trochu víc nostalgický, přesto čtivý a vtipný román o lásce dvou vyzrálejších mladých lidí.
Těším se na další dílo.

Komentáře (0)