Ohavné lásky políbení

recenze

Tereza Raquinová (2014) / herdekfilek

Naděje umírá poslední, proto se vždy chodí na pohřeb v černém. Naděje vždy zemře, protože zemře člověk, protože smrt je nedílnou a přesto součástí života. Mezi narozením a smrtí je láska a láska je prchlivá a zbytečná a po počáteční euforii už jen výsměšná a vyhaslá a do ženy se bije pěstí a do muže jedovatým slovem a osud, hloupostí spojený, se nenávistí rozedírá a rozděluje a pěstí do obličeje se zase pojí a jedovatým slovem se zase pojí a nenávist nabývá vrchu a kolem se rozesadili soudci dříve tak vzrušeného dechu, aby zapištěli na krvácející duše, že na věčnosti, na věčnosti to nebude jiné. Jen hrůza z budoucnosti proložená řeřavými uhlíky tupé zamilovanosti.

Ale uhlíky rychle uhasnou. Láska zmizí. Vládu nad osudem převezme do rukou lhostejnost, opovržení, zhnusení. Proč opěvovat lásku, když trvá jen pár hodin? Nejedná se jen o Schopenhauerovo pudové vzplanutí, které má zajistit lidstvu další generaci zamilovaných do vlastní smrtelnosti? Další generaci otroků neexistující lásky? Věčná láska, která po prvním polibku začíná vychládat. Rozestlané lože, schrumlané prostěradlo včerejší vášní, vše nahrazeno horou neumytého nádobí a muňkami a věřitelem, který co je živ, neuvěří, protože to, právě to, nemá, blbec, v popisu práce.

Lehněte si do postele. Přikryjte se peřinou. Zachumlejte se do záhybů polštáře. Cítíte, jak se vaší nohy dotýká mrtvolně studená ruka utopencova? Jak hledá a číhá a očekává chvilku vaší slabosti? Jak ví, že jste již teď mrtvi, jen netušíte, nevíte, nejste?

Co si představíte pod pojmem klasik literatury? Co si představíte po jménem Émile Zola? Nudné popisy přírodních scenérií? Otupující děj, který páchne maloměšťáctvím? Děj, kde se nic a nikdy nestane? Kniha Tereza Raquinová nebývalou měrou výše popsanou Jiráskovskou poetiku hází do žita. Pokud se v knize vyskytne strom, tak jen proto, aby na něm oběť Zolovy představivosti hledala větev k vlastnímu oběšení. Kniha Tereza Raquinová je temná, hrůzyplná, děsivá. Popisuje dva zvrácené a rozvrácené. Dva, kteří se ráchají v kýblu vlastního zničení. Dokonalý popis hrůz duše, té tolik opěvované a vzývané. Knihou Tereza Raquinová se Zola ponořil do studia šílenství.

Vezměme děj v rychlosti. Tereza Raquinová se vdá bez lásky, z lásky zabije a v rámci špatného svědomí zešílí. Druhé housle jí k prokousávání knihou dělá Laurent, bonviván a zhýralec. Třetí housle pak zastane matka zavražděného. Všichni dohromady dají zvědavému čtenáři nahlédnout do vnitřního boje o život. Dovolí mu nahlédnout do skrytých vášní. Je to kniha starého mistra, kniha, která mluví tak, až to člověku drásá organismus.

Tereza Raquinová by se v dnešní době rozváděla, chodila k psychologovi, žádala o střídavou péči o společně pořízeného pejska. V tehdejší době trpěla a tedy žila onen skutečný literární život bez lásky a pro lásku. Émile Zola napsal knihu Tereza Raquinová, napsal knihu, která není vytržená z kontextu, neválí se v prosté fantazii autora, protože odráží hnus skutečného života, který se žil, a který se částečně žije i nyní, protože jedině láska je cíl, ke kterému se chceme všichni, bez rozdílu, jednou propracovat.

Rozdrásejte svou duši vraždou. Zašpiňte si ruce krví. Poznejte, co je to smrt v životě. Dejte své zvířecí části zařvat rozkoší nad rozkládajícím se tělem člověka. Bez bolesti nepochopíte co je bolest.

Tereza Raquinová by v naší době nemohla žít, protože láska, kterou se svým milencem zaplnila stránky, vyhynula společně s naškrobenými límečky a sukněmi s vnitřním kostěním.

Komentáře (2)

Přidat komentář

---