Óda na Radost

recenze

Radost z poznání (2003) / Lector (346 views)
Óda na Radost
Nese-li kniha titul „Radost z poznání“, nemohu, než nazvat její recenzi „Óda na Radost“. Může se to zdát jako poněkud laciná zkratka. Laskavý čtenář nechť však posoudí sám.
Richard Feynman, ačkoliv se stal nositelem Nobelovy ceny za teoretickou fyziku a po právu tedy nese punc skvělého a seriózního vědce, bývá občas označován za „enfant terrible“ mezi fyziky či světovými vědci vůbec. Tuto pověst si zasloužil svým pověstným poněkud bohémským přístupem k životu i k vědě samotné a svými nekonvenčními názory, které občas mířily i proti establishmentu, o čemž například svědčí věta: „Když jsem se stal členem Akademie věd, musel jsem nakonec rezignovat, protože to byla taky takováhle organizace, kde lidé trávili většinu času přemýšlením, kdo další je tak úžasný, aby mohl rozšířit naše řady".
Radost z poznání je souborem Feynmanových přednášek a rozhovorů, které byly předneseny k různým příležitostem v různých časech a na různých místech světa. Nespojuje je nic s výjimkou jejich autora – geniálního fyzika, výjimečného vizionáře a neuvěřitelně zábavného popularizátora vědy. Kniha obsahuje třináct textů, z nichž každý jeden je jedinečným svědectvím o kariéře i vnitřním životě tohoto zajímavého člověka.
Příspěvky jsou v podstatě trojího druhu: vzpomínkové, vizionářské a „filozofické“.
Do první skupiny lze zařadit například vzpomínky na autorovo působení v projektu Manhattan nebo jeho spoluúčast na vyšetřování havárie raketoplánu Challenger (obě události od sebe dělí čtyřicet let). Oba jsou velmi zajímavé a poodkrývají oba projekty. První z nich mimo to ukazuje, jak se Amerika (a nejen ona) dokáže zmobilizovat, pokud jí o něco jde. Druhý z nich je naopak výstrahou před honbou za úspěchem spojenou se ztrátou pocitu odpovědnosti a rezignace na to, co autor opěvuje v příspěvku prvním.
V druhé kategorii jsou v knize jen dva články, ale oba jsou excelentní ukázkou Feynmanova myšlení. První z nich je zápisem třicet let staré přednášky, v níž se Feynman zamýšlí nad budoucím vývojem počítačů a vychází přitom z čistě fyzikálních principů. Jeho úvahy končí u kvantových počítačů a paralelního computingu. Jak to dnes vypadá v počítačových technologiích, není třeba popisovat a tím pádem není nutno ani rozebírat, nakolik se Feynmanovy vize naplnily.
Druhý článek je záznamem přednášky z roku 1959 a je ještě zajímavější. Přednáška bývá označována za „výstřel z Aurory“, který rozpoutal natechnohologickou revoluci a přednášející se tím pádem stal jakýmsi „Leninen“ této revoluce. (Ale to bychom mu ublížili, neboť Feynman pohlížel na komunismus s odporem.) Feynman v přednášce s chladnou hlavou analyzoval fyzikální možnosti miniaturizace technologií a dospěl k závěrům, že bariéra, o kterou se člověk může zastavit, leží až na úrovni atomárních rozměrů a že je jen otázkou času, kdy sestrojíme technické prostředky, které nám umožní se k této bariéře přiblížit. Dnes disponujeme špičkovou elektronovou litografií a elektronovými tunelovacími mikroskopy, které nám umožňují pracovat s jednotlivými atomy.
Třetí kategorii jsem označil v uvozovkách. Snad proto, že Feynman neměl rád filozofování a filozofy. Držel se fakt, exaktních postupů a vědecké metody. Ale ani on se samozřejmě nemohl vyhnout úvahám, které za filozofické lze plným právem označit. Jeho myšlenky utíkají k tématům svázaným s vědou, která byla aktuální tehdy a jsou aktuální i dnes. „Pročítáme“ se zamyšleními o „současné“ roli vědy, o odpovědnosti vědců a všudypřítomném sporu vědy a víry, ale třeba také o tom, jak učit přírodní vědy a vzbuzovat v dětech zájem o ně. Na mnoha místech je přitom patrný výrazný Feynmanův morální imperativ adresovaný vědcům: Pochybujme o své práci, nenechme se unést dílčími výsledky potvrzujícím naše teorie, nespoléhejme na výsledky jiných a ověřujme je…
Všechny texty, bez ohledu na jejich zaměření, se vyznačují zvláštní lehkostí, s níž Feynman dokázal prezentovat svoje názory. Na mnoha místech je patrný autorův smysl pro humor a jeho tendenci nebrat moc vážně věci kolem sebe a dokonce ani sama sebe. Dokáže si udělat legraci i ze sebe a nebojí se znevážení své osoby.
V knize se zaskví Feynmanovy mimořádné didaktické schopnosti. I složitá témata popisuje velmi názorně a nezabředává do dlouhých a nezáživných odborných popisů. Styl je hovorový - nijak strojený – a oceňuji, že český překladatel a i nakladatel zachovali tento styl. Knihu to ještě více přibližuje laikům. To vše dělá knihu velmi čtivou i pro ty, kteří netuší, co je to kvantová mechanika.
Možná stojí za to udělat drobnou opravu: Jednotlivé texty knihy spojuje přece jen ještě něco. Pokud jste četli pozorně, víte, co to je. Ano, je to tak. Je to obrovský Feynmanův entuziasmus, jeho nadšení pro lidskou zvídavost a touhu objevovat a jeho radost z poznávání. Vše z toho je vysoce nakažlivé.
Na závěr si dovoluji ocitovat úryvek z editorské předmluvy. „Feynmanův odkaz, to je jeho naprostá oddanost vědě – její logičnosti, metodičnosti, jejímu odmítání dogmat, její věčné schopnost pochybovat. Feynman věřil a v souladu s tím i žil, že věda – je-li používána zodpovědně - může být nejen zábavou, ale může sehrát neocenitelnou roli pro budoucnost lidstva. A jako všichni velcí vědci rád sdílel svoje nadšení vědou jak se svými kolegy, tak s laiky. Nikde není Feynmanova vášeň pro vědění jasněji patrná, než v této sbírce krátkých prací.“

Komentáře (0)

kniha Radost z poznání recenze