O ženě, která vstala z gauče a šla běhat...

recenze

O čem mluvím, když mluvím o běhání (2010) / DriftBooks (236 views)
O ženě, která vstala z gauče a šla běhat...
Anotace: Světoznámý spisovatel Haruki Murakami (např. Norské dřevo) běhá 25 let – každý den deset kilometrů, každý rok maraton. Titul knihy je variací na povídkovou sbírku O čem mluvím, když mluvím o lásce Raymonda Carvera. Kniha „memoárů“ rozhodně zaujme tři typy fanoušků: autorovy skalní příznivce, pro které je kultovní postavou, pak hledače receptu, jak se stát spisovatelem, a nakonec, jak jinak, běžce na dlouhou trať. V knize je jednak soubor esejů o běhu na dlouhé tratě, jednak spisovatelův „diář“ čtyřměsíční přípravy na maraton v New Yorku. Hovoří o fyzické i psychické bolesti, o stárnutí, o tématech, která se mu honí hlavou. Jsou tu úvahy o spisovatelství jako takovém: doba už nepřeje romantickým týpkům, co nasávají nebo berou drogy a píšou skvěle – doba přeje globálním spisovatelům-manažerům. Ostatně přísný režim a skvělá kondice bývají totožné u byznysmenů i u spisovatelů.




Moje žena se jednoho dne zvedla z gauče – jdu si zaběhat – řekla, a šla. Od té doby běhá každý den. Jsou to tak dva roky. Zkouší mě vytáhnout na svou trasu. Já bych chtěl, ale mé tělo zatím protestuje. Běhat chodí také několik mých přátel. Někteří velmi intenzivně. Byly doby, kdy jsem s nimi o běhu stejně intenzivně hovořil. Jako o věci, která je naplňuje nejen fyzicky, ale především duchovně. Zkoušel jsem to. Běhat. Chtěl jsem, ale mé tělo se bránilo. Přesto tomu fenoménu rozumím. Láká mě. Zatím tedy jen jako vzdálené odhodlání. Ale moje žena říká, že to půjde… a já na svoji ženu dám… ostatně tuto knihu jsem začal číst především proto, abych zjistil, zda by ji mohla bavit. Rád doporučuji věci, které jsem sám přečetl. Rád se pokouším odhadnout její reakci. A rád s ní následně sdílím případnou radost, debatuji o případném zklamání.

Pokud vás zajímá, zda jsem jí tuto knihu nakonec doporučil, tak nedoporučil. Ne že by nebyla dobrá. Ale protože vlastně tak úplně není o běhání. Nebo – skrze běhání se Murakami dostává k vlastnímu psaní, ke vzpomínkám – drobné memoáry tomu říká. Já mám tyto věci rád, rád nahlížím do hlav svých oblíbených autorů, když je k tomu příležitost. Když mi to autor umožní. A Murakami mi to nakrátko dovolil.

Je zajímavé, jak se Murakami a moje žena potkávají a prolínají v mém životě, v mé hlavě. Jeho román Kafka na pobřeží jsem četl na pobřeží Středozemního moře, daleko od domova, v Kalábrii. Moje žena ležela v nemocnici v Melito di Porto Salvo po velmi těžkém potratu. Italští lékaři jí zachránili život. Byl jsem zoufalý, smutný, vystrašený… Z reality jsem po večerech utíkal díky knize. Společně s Kafkou na pobřeží…

Ale abych nekončil tak smutně. Minulý měsíc jsem se pobavil na radách Stephena Kinga pro spisovatele (Kniha o psaní). Ne, nebyly směšné. Směšné je bylo implementovat běžnému českému spisovateli. Ovšem Murakami říká přesně totéž co King. Disciplína… pište každé dopoledne, každý den v klidu své pracovny. Pak dobrý oběd. Odpoledne sport, koníčky, rodina. Večer relaxujte… Murakami kvůli psaní prodal svůj zaběhnutý jazzový klub a přestal chodit do práce. Asi tak, milí spisovatelé… :-)

Ještě mě zaujala jedna myšlenka: píšu, abych si uspořádal myšlenky, říká Haruki Murakami hned na začátku oněch krátkých memoárů. Ano, tomu naprosto rozumím. Mám to také tak…

Komentáře (0)

kniha O čem mluvím, když mluvím o běhání recenze