O lidských podivnostech i normách

recenze

Že knihy častokrát své čtenáře nachytají na krásnou obálku a vkusné grafické zpracování, není žádná novinka. Vlastně si jen těžko dokáži vybavit něco jiného, než Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, příběh vytvořený ze zapomenutých fotografií z náhodných blešáků. Příběh, který dal vzniknout celé trilogii, filmu a dnes i doplňujícím povídkám ze světa podivných. Že si matně vzpomínáte na nějakou knihu, co na vás svítila z knihkupectví? Ano, tohle bude pravděpodobně ona.

Hned na začátek vás musím varovat, že tato recenze nebude objektivní. Původní sérii jsem si zamilovala od prvního dílu, film s Timem Burtonem přivítala s nadšením a oznámení o další doplňující knize uctila tím, že se ze mě stalo jedno velké uslintané monstrum.

„Nechci být neslušný,“ řekl muž, „ale my tohle nejíme.“
„Vím, že je to skromná hostina,“ řekla farmářka Sally, „a vy jste nejspíš zvyklí na královské hody, ale tohle je všechno, co máme.“
„Tak to není,“ odpověděl muž, „obiloviny, zelenina, zvířecí maso – naše tělo je jednoduše nedokáže zpracovat. A kdybychom se přinutili to sníst, budeme ještě zeslábější.“

Povídky podivných si pamatujeme jako tři objemné svazky, co málem povalily samotnou Bronwyn, dnes se můžeme podívat i dovnitř – samozřejmě, jen na některé z nich, Millard nám chytře sesbíral deset povídek, jež považoval za ty nejdůležitější a nejzajímavější. Snad jako varování, že se nejedná o žádné pohádky pro děti vložil hned na začátek tu nejmorbidnější z celého souboru. Přesto, jinak než hororové pohádky plné ponaučení, bych je nenazvala.

Příběhy jsou leckdy matoucí a moudrost z nich plynoucí není často ta přímá, na kterou jsme zvyklí – nekraď, nezabíjej, nezlob… Svým stylem mi kniha velmi připomínala tři příběhy, které vyprávěl Netvor Connorovi (Volání netvora, kdybyste nevěděli, také moc hezky ilustrovaná výpravná kniha), nádherná ukázka toho, že nic není černobílé a pravda bývá často ukrytá pod vrstvami toho, co chceme vidět. A tak se stane, že mnohdy ani stejně podivný vás nepochopí, skupina, nebo určitá definice neurčí lidi, ani jejich vztahy k vám a pomoc si vás najde z úplně jiného směru, než byste čekali.

Holubi samozřejmě věděli, že válku s lidmi nemohou vyhrát – ani nechtěli. (Kdo by jim odhazoval drobty k jídlu, kdyby lidé umřeli?) Ale holubi jsou mistři sabotáže a chytrou kombinací otravování a vandalismu zahájili celá staletí trvající boj, kterým udržovali lidi při zemi, kam patří.

Čím si můžete být jistí, je, že vás kniha nepustí. Mluvím ze své vlastní zkušenosti, kolem knihy jsem kroužila tak dlouho (dobře, nemohlo to být déle, než jeden týden), až jsem si řekla, že alespoň nakouknu a třeba si dám vždy jednu povídku před spaním. Hned na první stránce jsem si uvědomila, že těch necelých 170 stránek budu mít přečtené ještě tentýž večer. Nakonec to bylo tak rychlé, že jsem pak stihla ještě víc než dvouhodinový maraton s Cizinkou.

Osobně se mi nejvíc líbila povídka o první ymbrině (jednoduše protože nádherně vysvětluje, co vlastně tyto podivné ženy s časem dělají a jak vznikají), vtipná byla i ta o demokratických holubech od Svatého Pavla s vysvětlivkou, proč nám holubi na všechno kálejí a vedou s námi válku, moc se mi líbily i zapomenuté okamžiky historie, které se Ransom Riggs (pardon, jasně že Millard) rozhodl do knihy vložit. Některé z nich byly totiž vskutku podivné.

Někde jsem nedávno četla, že díla autorů by se měla číst podle data, kdy vyšla, ne podle pořadového čísla v sérii a takto bych na vás chtěla apelovat i zde. I když souvislosti byste pochopili bez jediné přečtené knihy, mnoho krás byste objevili až po zkompletování série. Knihu hodnotím 10/10 s tím, že z ní mám snad ještě silnější dojmy, než z původní trilogie. Doporučuji všem fanouškům Ransoma Riggse, i těm, kterým učarovalo grafické zpracování. Mít něco takového v knihovně je vážně pocta.

Komentáře (0)