Nožem učím rybu křičet, aneb romantická duše se nezapře ani u nekrofila

recenze

Jak se nechal slyšet sám autor: „Je to prostě ve vzduchu, proti tomu se nedá nic dělat!“

A já se ptám, jakouže má cenu dekadentní báseň?

Odpověď je jednoznačná.

Žádnou a nesmírnou!

Přesně to dokázal Kamil Princ ve své nejnovější sbírce, jíž se mi poštěstilo dostat do svých lačných pařátů a zhltnout rozumně nadávkovanou v tyto první novoroční dny, jako uvítání nových dvacátých let našeho věku.

Někteří moralisté by se jistě, třeba i plně op právu, odporem ušklíbli, já se naopak přímo „královsky“ bavil a i když se na jejím začátku píše, že kniha není věnována vůbec nikomu, není to rozhodně pravda. Byla věnována minimálně mně pro tyto dny a do budoucna jistě na náhodné zalistování i pro některé z těch příštích, abych potěšil a pobavil v tu chvíli buď pouze sebe, nebo i někoho dalšího.

Sama sbírka sestává ze tří časosběrných okruhů vzniku básní a je jimi přímo napěchována, tudíž se milovníci dekadence mají na co těšit.

Závěrem bych rád ještě zveřejnil svou báseň věnovanou právě jejímu autorovi.

Pohádková nekrofilie (Kamilu Princovi)


Věru, každá smrtí zakletá princezna
čeká na svého krásného prince, Kamila.
Jen on sám nejlépe ví, jaká balící technika
na mrtvou spanilou dívku nejlépe zabírá!


Růženka, Sněhurka, i mrazem konzervovaná Nastěnka,
sní si svůj věčný sen o smrti přemožené láskou.
Každý kousek jejich těl, si zaslouží být milován.
Kdy, až na Nastěnku, se jim hnilobou tělo roztéká.


Princ Kamil se snaží, co síly jemu stačí,
vysvobodit ostatky nebohých těchto princezen.
Dopřát jim zprostředkovaně zasloužené něhy.
Nekrofil, jenž byl při hanobení těl ve jménu lásky přistižen.


Pohádka se končí, zcela čistým smutným dějstvím.
Rozpadly se mu všechny vztahy, až na Nasťu!
Ta však zůstala zjevně stále k jeho něze chladnou,
připomínajíc mu trauma s matkou, spojené s dětstvím.


... Stále visícím ve vzduchu...

Komentáře (0)