Nový epochální výlet pana Adolfa, tentokráte do jednadvacátého století.

recenze

Už je tady zas (2013) / Lískaran (362 views)
Nový epochální výlet pana Adolfa, tentokráte do jednadvacátého století.
A tak trochu fejeton natažený na 367 stran. Adolf Hitler se probudí v Berlíně roku 2011 a postupně zjišťuje, že se probudil v Berlíně roku 2011. To musí být výzva Prozřetelnosti. První kapitoly o Führerově poznávání současného Německa jsou tak trochu v duchu pana Broučka – Hitler je udiven a reálie si zdůvodňuje podle svého světonázoru, ale zároveň se tu „nastavuje zrcadlo“ – současnému Německu a vůbec zvyklostem dneška, které je nutné nahlédnout očima cizince, aby se ukázaly nově a někdy ve své absurditě (skvěle to dělá Kurt Vonnegut ve Snídani šampiónů). Pořád je to ale skečovitá satira, kdy se hlavní postava boratovsky neorientuje v jiné kultuře a musí si přebrat reakce okolí na někoho, kdo se „stylizuje do Hitlera“.

Jakmile se Hitler ocitá v zábavném pořadu, už je to mnohem zajímavější. Co Vermes možná ukazuje? Hitler je dnes zredukován na parodii sebe sama. Nejspíš neustálým omíláním a díky nezaměnitelnému stylu (Říká se tomu tuším swag. Zde knírek, patka, fanatismus, patos, gestikulace) se stal čímsi důvěrně známým a jednoduše karikovatelným – a rozpoznatelným. Všichni ho okamžitě poznáme a můžeme ho familiárně označovat křestním jménem. Zkuste parodovat Mao Ce Tunga nebo Pinocheta… Mimo prostor historických studií musí být tedy Führerův výskyt parodií a máme se mu smát. Kdo by tohle dnes (a hlavně s takovouhle image) taky myslel vážně? Tady se rodí rozpor mezi řečeným a tím, jak je to vnímáno. Diváci v Hitlerových výstupech nachází parodii, protože ji tam očekávají. A některá média a kritici i satiru vedenou z pozic humanismu a demokracie vůči všemu, co je ohrožuje. Stává se slavným politickým satirikem. Svou přímočarostí pak skutečně v některých politických postojích odhaluje pokrytectví i určitou bezradnost. Skvělé jsou scény „Hitler na inspekci neonacistické buňky“ a „Hitler v televizní debatě“, kde Vůdce v souvislosti s angažmá v Afghánistánu v podstatě oživí Švejkovu neúprosnou logiku „když je válka, tak se musí vyhrát, to mně žádnej nevymluví“, která i tady oponenta zaskočí.

Autorova zákeřnost spočívá v tom, že my sice díky tomu, že Hitler je vypravěčem, víme, že to myslí vážně, ale nevnímáme ho jako zavrženíhodné monstrum. Jde mu o blaho obyčejných lidí, některé jeho postřehy jsou rozumné a lze s nimi souhlasit (souhlasit s Hitlerem! V průběhu děje vidíme, že právě tohohle spojení se někteří lidé, kteří se v knize ocitají před kamerou, lekají, nehledě na téma), navíc má i smysl pro humor a k lidem se chová docela mile. To, že čas od času utrousí poznámku o Židech či nutnosti podorobit si teritoria na východě, působí jako neškodný zlozvyk, obsese, hláška, která v parodické scénce na téma obyčejný den Adolfa Hitlera zkrátka musí zaznít, aby mohl následovat sitcomový vmíchaný smích publika. Jenomže nejsme v mysli skutečného nacistického diktátora, ale konstruktu, literární postavy, kterou na nás autor nastražil.

Mimochodem - Timur Vermes to napsal v roce 2012, tedy ještě před propuknutím uprchlické krize, ve které sehrálo Německo a jeho kancléřka - podle hlavního hrdiny románu „neforemná teta“ - důležitou roli. Nebude pokračování?

Komentáře (0)

kniha Už je tady zas recenze