Novela polského spisovatele v ničem nezaostává za vrcholnými díly Franze Kafky

recenze

Ačkoli klasická definice člověka jej charakterizuje jako „tvora společenského“, existuje nemálo lidí, kteří společnost druhých nevyhledávají a vystačí si sami se sebou. V očích ostatních se podobní jedinci většinou stávají podivíny, morousy a jaksi apriori podezřelými individui. Přitom ovšem i ti „společenští“, kterých je naprostá většina, cítí občas potřebu „vypnout“, aspoň na krátký čas se osvobodit od nekonečného koloběhu společenských povinností, zkrátka „vyčistit si hlavu“. Jakkoli ovšem touží po občasné samotě, pokaždé se vracejí zpět ke svým kolegům v práci (které mnohdy nemohou vystát), ke svým přátelům (kteří jsou jimi často jen podle jména), ke svému životu (z něhož se dávno stalo pouhé přežívání).
To samozřejmě neznamená, že lidé „antispolečenští“ jsou automaticky lepší - to, že někdo přímo programově vyhledává samotu a odloučenost nemusí hned signalizovat, že jde o člověka, odpoutaného od pokleslého konzumismu a pochybných životních radovánek a orientovaného na vyšší, duchovní hodnoty. Tato sociální antipatie totiž může mít i příčiny vysloveně negativní, ať už jde o pohrdání druhými, pocit nadřazenosti apod.
Bruno Stressmeyer (ústřední postava novely Samota, jejímž autorem je Hubert Klimko-Dobrzaniecki) je člověkem, který je nejraději sám. Neznamená to, že by se stranil svých bližních, vždyť žije ve Vídni, kde na ně na každém kroku naráží a musí s nimi chtě nechtě nejrůznějším způsobem komunikovat. Jeho samotářství je spíše jakýmsi „přestěhováním se“ do vlastního nitra, z jehož ulity vnímá okolní svět včetně lidí jako podivné panoptikum, směšné i hrozivé zároveň, nutící ho k neustálému přemýšlení o možných skrytých nebezpečích. A tak Bruno např. úzkostlivě počítá lidi, čekající na příjezd výtahu a porovnává tento počet s jeho nosností, přemýšlí, co asi mohl znamenat úsměv pokladní, u níž si kupoval lístky na vlak - nebo to byl spíš úšklebek či dokonce výsměch?!
Vypadá to, že Bruno Stressmeyer je typickým příkladem přecitlivělého hypochondra, zabývajícího se toliko sebou samým, svými problémy - tedy spíše pseudoproblémy - a pyšně a s patřičným odstupem shlížejícího na hloupý dav, který mu intelektuálně nesahá ani po kotníky. Postupně se ale ukazuje, že takto jednoznačná, resp. jednostranná charakteristika tohoto jistě zakomplexovaného muže není úplně přesná. Při svém neustálém přemýšlení o věcech, které ostatním připadají banální a nedůležité, objevuje Bruno množství skrytých souvislostí, nečekaných zápletek a znepokojujících tendencí. Permanentní osamění v něm totiž přivedlo takřka k dokonalosti pozorovací schopnosti, díky nimž vidí svým duchovním zrakem to, co je druhým skryté a neustálé hloubání „o ničem“ z něj nakonec učinilo sice podivínského, ale přece jen mudrce a myslitele. Mezi balastem jalových, absurdních a triviálních myšlenek se totiž tu a tam objeví taková, která je takřka geniální...
Avšak ani tak zapřisáhlý samotář, jakým Bruno je, si nemůže být nikdy jistý, že u něj nedojde k nečekanému, jakoby osudovému setkání s jinou lidskou bytostí. Tato nová, neznámá zkušenost se pak střetne s celým dosavadním způsobem života, s každodenními zvyklostmi i myšlenkovými stereotypy, především tedy s tolik adorovanou samotou jakožto nejvyšší životní hodnotou...
Polský spisovatel Hubert Klimko-Dobrzaniecki ve své Samotě načrtává velkolepý surrealistický obraz, plný groteskních, černohumorných i takřka hororových sekvencí, jež ovšem nejsou účelově vymýšleny, ale vyplývají zcela nenásilně, „nechtěně“ z příběhu Bruna Stressmeyera. Ten je pak bravurně vykreslenou absurdní postavou, která se ovšem pohybuje v neméně absurdním světě velkoměsta, v němž lidé, jakkoli si fyzicky blízcí a formálně „společenští“, žijí oddělené životy, prázdné a bezúčelné. Kdo je tedy vposledku větší blázen, větší podivín, větší samotář? To je jedna z mnoha otázek, na které kniha hledá odpovědi...

Komentáře (0)