Nikdy mu neuniknu

recenze

Spouštěč (2015) / Jack333 (198 views)
Nikdy mu neuniknu
V dětství jsem se obávala toho, že se ta říkanka do slova a do písmene vyplní. Rodiče i mí kamarádi mě s ní strašili a já prostě nechtěla potkat Černého muže, i když bych mu mohla utéci. Ale co kdyby ne? Mohla bych o vše přijít.

Jenže pak jsem se setkala s pacientkou, která neví, nejen jak se jmenuje, ale také má viditelný strach z někoho nelidsky krutého, jež ji pronásleduje. Bojí se ho a stále opakuje, že si pro ni právě Černý muž přijde. A pak jsem prý na řadě i já, doktorka Ellen Rothová, kterou nenechá na pokoji a vezme si ji pod svá křídla.

„Tentokrát jsi to ty, kdo nese odpovědnost za lidský život.“

Opravdu asi ten správný pacient do naší lesní kliniky. Můj přítel Chris, který si válí šunky někde v australské buši, tento případ označil pod značkou MZP, tedy mimořádně zajímavý případ, a svěřil mi ho. A jelikož nechceme, aby si něco udělala, jako například Margitta Steinová, která den před svým propuštěním spáchala sebevraždu, musím věnovat pozornost každému náznaku.

Pak ale neznámá pacientka zmizí a mně nikdo nevěří, že by vůbec kdy existovala. Prý jsem přepracovaná. Věřili byste tomu? A já se tu přitom snažím někoho zachránit. Někdo mě začíná neustále obtěžovat neblahými telefonáty, mám snad dokonce i halucinace, které ovlivňují můj úsudek. Něco se tu děje a já nevím co. Má to snad co dočinění s podivnostmi na Sallingerově usedlosti? Mohl by za vším být někdo z mých kolegů? Kdo se mě snaží zmást a udělat ze mě blázna?

*
„Nezkazím ti přece radost tím, že ti to už teď prozradím.“ Tentokrát šeptajícím hlasem skoro zpíval. „Takže kdo jsem? Dneska peču, zítra vařím pivo… Dám ti čas do pozítří. Nejpozději v poledne to musíš vědět. Jestli ne, přijde si pro tebe zlý vlk.“ Následoval sípavý zvuk. „Jooo, pak vás obě zabiju, tebe i tu pomatenou smraďošku. Ale předtím…“
Naklonil se k jejímu uchu a olízl ho. Ellen se pokusila pohnout hlavou, ale nedokázala to dost daleko, aby se mu vyhnula. Cítila jeho jazyk, jak jí přejíždí po ušním boltci, slyšela, jak muž supí – jeho dech jí v horkých páchnoucích vlnách narážel do tváře. Do lalůčku jí stékala slina, zatímco jazyk neznámého pokračoval nahoru ke spánku.
Ellen chtěla křičet, vyřvat ze sebe strach a vztek, ale nemohla. Vzduch jí sotva stačil na dýchání, takže musela mužovy odporné hrátky trpně snášet.
Jeho zuby se jí zabořily do zpocených vlasů, zakously se do nich a škubaly za ně, zatímco se násilník trupem třel o její ramena a vydával přitom zvuk připomínající napůl syčení, napůl sténání. Pak od ní otočil hlavu pohybem, při kterém měla pocit, že se jí zlomilo pár žeber; přinejmenším to tak cítila.
„Aby se to hezky rozběhlo, dám ti jednu malou nápovědu,“ zasípal. „Posloucháš mě?“
„Jo,“ vydechla.
„Nějak tě neslyším.“
„JO!“
„Tak to má být. Dávej tedy dobrý pozor, tady máš ode mě radu: Zní tatáž – první myšlenka je vždycky ta nejlepší. Jasný?“
*


Možná se opakuji, možná nikoli. Wulf Dorn patří do mého oblíbeného žebříčku autorů, kteří překvapují jen a pouze tím nejlepším možným způsobem. Když jsem dostal letos pod stromeček jeho prvotinu, byl jsem nadšen, neboť právě tato kniha Spouštěč mi chyběla do sbírky. Ano, trochu jsou zde ze začátku cítit rozpaky a přehnaná gesta, která znemožňují vytvořit lepší scény, ale to se naštěstí brzy spraví a dílo je naprosto vystříbené. Vše je totiž cíleno na prožitek, takže byste si tu atmosféru měli naplno prožít. Tak tedy vítejte na psychiatrii, možná tam patříte i vy, co myslíte?

Komentáře (0)

kniha Spouštěč recenze