Nikdo nás nevaruje

recenze

Ukaž mi cestu (2017) / M.D.I.S.
Nikdo nás nevaruje
UKAŽ MI CESTU

Doc.Mgr. Jiří Siostrzonek Ph.D.
sociolog, fotograf a vysokoškolský pedagog

www.ukazmicestu.cz

Do některých lidských životů vstupují příběhy, o kterých nechceme slyšet (natož je prožít), protože bez varování rozkopnou dveře našich životů a průvanem událostí navždy rozruší dosavadní poklid i euforii našeho bytí.
Bolest, utrpení, beznaděj, radikální změna osobních hodnot… to vše a k tomu další zátěž nepopsatelných momentů se vrší do nůše osudu těžce zkoušených jedinců, jejich blízkých, přátel a známých.
To, že neumíme a často ani nechceme být nablízku bolesti těch druhých, je dáno jednak naší genetickou výbavou, která je nastavena především na životní slasti, a jednak jednosměrnou výchovou společnosti směrem k nekonečnému hédonismu a užívání jeho sladkých plodů. Nikdo nás nevaruje, že bytostnou součástí pobytu člověka v tomto krásném světě je bolest. Nikdo nás neučí, co máme dělat, když se potkáme s utrpením. Jsme bezradní v trýznivých situacích, je nám úzko a ani nevíme, jak se chovat k takto postiženým lidem, jaká slova jim říkat.
Autoři Miloš Svoboda a Rostislav Honus v knize „Ukaž mi cestu“ o Davídkovi přinášejí čtenářům svou autentickou zkušenost o nevyzpytatelnosti lidského osudu, zároveň však o andělské lásce, o statečnosti, o schopnosti přinést vlastní oběť ve prospěch blízké bytosti. Kniha nikoho nepoučuje, text netouží být univerzálním návodem, jak emočně zvládat novou životní situaci, text „pouze“ zaznamenává vnitřní stavy člověka a jeho postupnou duchovní proměnu při osudovém setkání s jinou tváří života. Jak slova, tak pozitivní doprovodné fotografie Jindřicha Štreita z nás naštěstí snímají tíhu tohoto zasvěcení s bolestí.
Kniha o Davídkovi vypadá téměř jako filmový příběh, který ale napsala skutečnost. Miloš, úspěšný sympatický muž, který měl před sebou pouze rozkvetlou louku, se po tragické události rozhodl vypravit s plným zápřahem neznámou úzkou pěšinou bez pomoci společnosti i bez opory těch nejpotřebnějších. Nemá smysl se pokoušet popisovat hloubku úcty a pokory před jeho rozhodnutím, ta je obsažena v slzách dojetí při čtení příběhu a prohlížení fotografií.
I přes sevřené hrdlo vnitřně prožívám pocit vykoupení ze sdílené bolesti. Milošova volba vydat se křivolakou cestou se stává nakonec morálním a emocionálním vysvobozením nás všech. Ulevilo se nám, že někdo vzal břímě na sebe místo nás, a přitom neokoral, nezahořkl a nestěžuje si na nepřízeň osudu a osobní ztrátu a naopak dodává jiným morální sílu. Svým přístupem nám naopak vzkazuje, že svou nelehkou volbou našel v utrpení něco, co nás přesahuje, něco, co je jinými cestami nedostupné, něco, co se podílí na zvláštní podobě naplnění smyslu lidského života.
Vypadá to, že při interpretaci knihy budeme muset používat „velká“ slova – láska, oběť, milovat, pokora…, ale jsem přesvědčen, že nejpříhodnější asi bude mlčet a pracovat na tom být jiným, lepším člověkem, citlivějším ke světu i nenápadným projevům chvění života. Je to kniha, která popisuje příběh dvou lidí, a přitom je o nás všech. Vede nás k přemýšlení o tom, kdo jsme a co jsme schopni vykonat pro jiné.
Již několik let jsem Milošově a Davídkově příběhu na dotek a cítím, jak i mě silné události pomalu mění, jak si znovu oživuji poztrácené hodnoty, které sytí mou duši.

Děkuji Ti, Miloši, za mnohé, ale především za sílu a odvahu sdělit to, co znamená být člověkem.

Jiří Siostrzonek

Komentáře (0)

kniha Ukaž mi cestu recenze