Nikdo by neměl umřít mladý

recenze

Skleněná těla (2016) / Jack333 (137 views)
Nikdo by neměl umřít mladý
A přesto se to děje. Dříve i nyní. Těžko se ignorují vnitřní pohnutky, které neustále říkají, že tohle jste prostě podělali, jste neschopní, nic nedokážete, všechno jen zhoršujete. Ubránit se jim možná lze, ale ne všichni to umí.

I Marie nějakou dobu cítila na své duši mnohé temné skvrny, a tak nasadila walkman s kazetou VIXI, která jí přišla udělaná přesně na míru v délce jejího data narození, napila se podivné tekutiny, zaposlouchala se a udělala poslední krok do prázdna. Tak pokračuje série sebevražd mladých lidí, kterou vyšetřuje Jens Hurtig za pomoci soudního patologa Ivo Andriće a dalších. Opravdu je smrt vlastním přičiněním jedinou možností, když člověk nemá žádné sny?

Krátké kapitoly, které zrychlují skvěle melancholický a temný příběh, který propojuje současnost s minulostí a reaguje i na témata, která hýbou momentálně Evropou. Autoři dílem proplétají nejen různé pohledy na svět, ale i odkazy na různé umělce, jako třeba na amerického zpěváka Loua Reeda, což atmosféru skvěle dokresluje.

Tentokrát nečekejte znechucení, ale spíše určité nepochopení toho všeho kolem. Snadno se do jednotlivých duší postav ponoříte, ale brzy stejně tak lehce o ně přijdete, a to je mnohem drtivější pro vaše nitro. Každý něco skrývá a hraje si s okolím jako hladová kočka s myší, proto raději volí smrt. Ale je možné si to rozmyslet a vyjít z toho bludného kruhu čekání na poslední chvíli?

*
Proč nikomu nezáleželo na tom, aby zjistil, kdo jsem? Na to je jen jedna dobrá odpověď. Člověk dává přednost mýtu. Proto dělám to, co dělám. Abych všem ukázal, že mýtus se nakonec stane životem a pravdou. Brzy zemře další člověk. Stejný původ, stejný život a stejně samozřejmá část mýtu.
Sedím ještě chvíli v lóži. Píšu řádek na kus papíru, který pověsím na zeď, než odejdu.
Život není žádná hra, píšu. Je to válka, kterou nejde vyhrát, a existuje jediné pravidlo: Každý sám za sebe a Bůh proti všem.
*


Poslední měsíc se ke mně dostaly, vlastně jsem si je vybral sám, dosti pesimistické romány, které nemají v sobě mnoho veselého, přesto jejich autoři do nich dali ohromnou část duše. Výjimkou nejsou ani autoři píšící pod pseudonymem Erik Axl Sund, kteří po úspěšné sérii s Vraní dívkou přinesli nový, mnohonásobně propracovanější začátek nového třídílného příběhu. Tentokrát je zaměřen na mladistvé, kteří v tomto světě nemohou žít a tak ukončují svoji existenci sebevraždou. Černá melancholie nezklame fanoušky Vraní dívky, ani zajisté nové čtenáře, které zavede do hlubin největších zkažeností švédského království. Opravdu pro silné psychické povahy.

Komentáře (0)

kniha Skleněná těla recenze