Nic není v životě lidském jisté, jenom smrt!

recenze

Takových knih jako je tato, moc není. Měl by si ji přečíst každý, kdo má alespoň sebemenší zájem o pochopení otázek života a smrti. I když se jedná o pohled tibetského buddhismu, byla by kniha jistě přínosem i lidem vyznávající jiná náboženství, či ateisty. To je však otázka každého z nás, jak jsme schopni akceptovat a tolerovat ostatní náboženská ale i jiná lidská přesvědčení. Osobně nejsem schopen zodpovědět, že to co se v knize píše o posmrtných bardech, karmě, inkarnaci a jiných skutečnostech je absolutní pravdou. Ovšem i kdybychom měli tyto skutečnosti týkající se posmrtného života ignorovat, pořád by tato kniha mohla být pro náš život značným přínosem. V jejím názvu je patrné, že kniha nebude pojednávat jen o smrti, ale i o životě. A právě v rozjímání o životě, můžeme jako čtenáři přijmout platformu ze které pak vykrystalizuje náš pohled na umírání a smrt.
Co se tedy života týče, je kniha protkána mnoha moudrostmi, které čtenáře oslovují obecně a individuálně vzhledem k jeho momentálnímu vnitřnímu rozpoložení a „duchovní vyspělosti“.

Kniha přináší mnoho rad, vizualizací, cvičeních v mnoha životních oblastech, například v oblasti soucitu, ať s živými, či umírajícími lidmi. Jedno z cvičení, je zaměňování sebe, za druhé. Když někdo trpí a vy nevíte, jak mu pomoci, bez zdráhání se vžijte do jeho situace. Představte si co nejživěji, čím byste procházeli, kdybyste trpěli toutéž bolestí. Zeptejte se sebe sama: „Jak bych se cítil? Jak bych chtěl, aby se mnou jednali přátelé? Co bych si od nich přál nejvíc?“ 


Další přínosnou kapitolou je pojednání o umírání a také o duchovní pomoci umírajícím. Již v úvodu autor popisuje nespokojenost se západním světem v pohledu na umírání. „Slyšel

jsem mnoho příběhů o lidech na Západě, kteří umírali bez duchovní pomoci ve velkých úzkostech a zklamání, a jedním z hlavních motivů k napsání této knihy byla touha rozšířit hojivou moudrost světa, ve kterém jsem byl vychován, na všechny muže a ženy.“ (s. 210)

Autor předkládá i mnoho různých duchovních cvičeních, které mohou praktikovat jak umírající, tak lidé umírání přítomni. Jedná se hlavně o prohlubování lásky a soucitu s umírajícím, jak je popsáno výše. Autor poukazuje, jak důležité je zachovat vůči umírajícímu upřímnost a opravdovost a jak důležité je navození uvolněné atmosféry. „Když umírající konečně sděluje své nejsoukromější pocity, nepřerušujte ho, neodporujte mu, ani nesnižujte, co říká. Nevyléčitelně choří či umírající jsou v nejzranitelnější situaci svého života a vy budete potřebovat všechen svůj um a citlivou vynalézavost, ale také vřelost a milující soucit, abyste takovému člověku umožnili se vyjádřit. Naučte se naslouchat a naučte se mlčky ho uznávat, s otevřeným, klidným mlčením, které, dá onomu druhému pocit, že je přijímán. Buďte co nejuvolněnější, seďte u svého umírajícího přítele či příbuzného, jako byste neměli na práci nic důležitějšího ani příjemnějšího.“ (s. 178).
Myslím, že tento odstavec lze aplikovat i v každodenním životě a nejen u lože umírajícího, kde to ovšem platí dvojnásob.


Ke knize se budu z radostí vracet a znovu rozjímat nad její moudrostí. Její pročítání mi přineslo mnoho podnětů k vlastní kontemplaci o mém životě a vnímání smrti. Zůstává tedy jednou ze základních titulů mé knihovny, který je pro mě velkým přínosem. Myslím, že nemá smysl se zde o této knize více rozepisovat, ale raději tímto odkázat přímo na její přečtení.

Komentáře (0)