Nic moc

recenze

Jedná se knížku o čtrnácti povídkách, která má v podtitulu napsáno "Vtipné povídky nejen z karantény".
O vtipné povídky nejde. Od první do šesté se vyskytly dva mírně úsměvné momenty. Další povídky číst nebudu, na to je můj život příliš krátký.
Je smutné, že vtipnost hodnotí autor sám a to pouze v nadpisu.
Jedná se o povídky o ...? Vlastně nevím, je to bez vtipu, nápadu, takový školní popis nic moc životů a nic moc mezilidských vztahů. Hlavní postava se jeví vždy jako opuštěná a osamocená i mezi lidmi, kteří jí obklopují nebo s ní mají vztah.
Jazyk textů je plochý, dialogy mírně obhroublé, a přišlo mi, že přímá řeč děj neoživí, ani nevtahuje do děje. Je to takové jakoby našroubované na sebe.
Zdá se, že se spisovatelka ztotožňuje se Zuzanou, která vystupuje v povídkách, které jsem dočetla. Je mi jí líto, pokud tyto povídky odráží její prožitky, které považuje za vtipné.
Původně jsme chtěli knihu věnovat jako odpočinkovou veselou záležitost, abychom potěšily někoho v dnešní těžké době. Byla nám dokonce doporučena v knihkupectví. Prodavači holt nemohou, při takovém množství knih, vědět co prodávají. Vždy, ale knižní dárek nejprve přečtu. Tento nedaruji, ale odnesu do knihobudky, třeba to někdo ocení.

Komentáře (0)