Neveselé lidské osudy na krásném americkém severu

recenze

Ostrov Sukkwan (2011) / Boboking (661 views)
Neveselé lidské osudy na krásném americkém severu


            Nakladatelství Argo nám ve své oceňované
ediční řadě AAA představuje další z amerických debutů, který vzbudil
značný ohlas jak u literárních kritiků, tak především mezi čtenáři. Jedná se
novelu amerického autora Davida Vanna (*1966) „Ostrov Sukkwan“ (orig. Sukkwan
Island), která vyšla v roce 2008. V USA je tato novela součástí
povídkové sbírky „Legend of a Suicide“, v Evropě ale vychází především
samotně, a to i v českém překladu. Sbírka, kterou Vann psal přes deset
let, a která následně dalších dvanáct roků čekala na vydavatele, už svým názvem
jakoby předurčovala směr a téma – sebevražda (suicide).

Hrdiny příběhu jsou tři postavy – otec
(Jim) a jeho třináctiletý syn Roy. Tou třetí „postavou“ je příroda. Nádherná,
nedotčená, ale též nekompromisní a drsná příroda Aljašky. David Vann
nepředkládá přírodu jako romantizující prvek děje, ale jako skutečnou entitu, která
žije dle nesmlouvavých podmínek.

První část knihy je příběhem citově a
emočně neklidného, snad až nemocného otce, který se po několika manželských
nezdarech rozhodne zcela změnit svůj život, své vnitřní hodnoty, své vlastní
já. Rozprodá vše, co v životě získal a koupí srub na pustém aljašském
ostrově Sukwann (skutečný ostrov ležící na jihovýchodním pobřeží Aljašky), na
kterém chce prožít celý jeden rok. Ví ale, že asi by neměl sílu přežít tak
dlouhou samotu, a tak naléhá na svého dospívajícího syna Roye, aby s ním
na Sukkwan odjel. Roy pod nátlakem s cestou za „dobrodružstvím“ souhlasí,
přestože je vnitřně stále na pochybách. Idylické představy otce o roku života
jako z románů Jacka Londona, se ale hroutí už prvního dne pobytu. Přijel
sice na ostrov vybaven, ale zcela nepřipraven. Vztahy se synem, kterého roky po
rozvodu pořádně neznal, se rapidně zhoršují, především díky jeho neustálým
emočním excesům. Jejich pobyt se mění vlastně v tichý boj o přežití se
severskou přírodou. A tak jak se píše na přebalu, tragický zlom na sebe nenechá
dlouho čekat. Tím končí první část knihy, a začíná druhá, která už je jen
popisem naprostého a fatálního zhroucení člověka. Právě zde asi nejvíce čtenář
vycítí vliv literárního vzoru autora, kterým je dneska už kultovní Cormac
McCarthy (z doslovu: „Rád bych napsal aspoň jednu takovou větu jako on
(McCarthy), ale uvědomuji si, že k tomu nedojde…“). Právě ta
nepředvídatelná, a vlastně nikdy nevysvětlená bestialita činu, čtenáře nejen
zcela zmate, ale doslova roztříští jeho mysl na tisíce střepů. A v tomto
duchu pak příběh pokračuje až k fatálnímu závěru.

Po dočtení čtenáře ale čeká další šok, a to
když si přečte doslov od Martina Svobody. Autor totiž vycházel
z autobiografických zážitků, které v knize jen mírně upravil. De
facto realita byla snad ještě děsivější. Člověk si až říká, že Vann by měl být
už mrtvý, nebo být masovým vrahem.

Stejně jako McCarthyho neveselé příběhy, i „Ostrov Sukkwan“ nenabízí
prostor k zasmání.

Tento mistrovský, už 110. svazek z edice AAA přeložil Roman
Tilcer.

Komentáře (0)

kniha Ostrov Sukkwan recenze