Nevadí, že neprší, jen když kape

recenze

Knihy Franka Herberta patří do kategorie, které jsou poněkud ošemetné pro různé přemoudřelé pisálky jako jsem já. Ať si již o nich s odstupem času myslíme cokoliv, jedná se o určitý kult, do kterého se v rámci a za účelem popkultury vrazily miliardy dolarů, lidé si doma celé série tohoto příběhu oprašují a svět kolem planety Arrakis je něco jako pro mou generaci hrad Bradavice nebo putování po Středozemi, byť jen bez pohádkového nádechu a plného smrti a červů.

Přijít a píchnout do tohoto světa neuctivě palcem u nohy a rozhrábnout není moudré a nejeden fanoušek by se mohl vyřítit v podobě obřího červa a do oné nezdvořilé nohy kousnout.

Z jiného pohledu je ovšem nutné uznat, že i po těch letech plných dobrodružství, snů a hádek kolem Davida Lynche se jedná hlavně o knihu, která opět vyplula na povrch písečných dun na hřbetech obřích červů i vlivem nového filmového zpracování, které je o dost stravitelnější než verze, ve které se sice mladý Sting vystavuje pouze ve špičatých kosmoslipech, ale to není všechno. Byť pro mnohé by mohlo být.

Duna je hlavně úvodním příběhem do rozsáhlé série kolem planety Arrakis a jejího pokladu, příběh rodiny zničené tisíciletými spory a náhledem do světa s velmi složitými zákonitostmi, historií, systémem vlády a pravidly. Autor stvořil jednolitý svět plný různých národů, pronárodů a kultur a nebojí se mezi ně hodit jablko sváru s vůní skořice.

Je těžké odněkud začít, ovšem pravdou je, že příběh samotný není nijak složitý a autor se v knize zaměřuje hlavně na prostředí samotné s výraznou ekologickou linkou. Úvodním motivem příběhu je však stěhování rodiny vévody Leto Atreida z jejich přírodně příznivého domova na planetu Arrakis. Politické kličky kolem toho nyní vynechám, je dobré vědět, že z planety se naopak stěhuje rodina Harkonnenů, kteří se právě s vévodou rádi nemají, na druhou stranu, po letech jejich hrůzovlády na Arrakisu se nemají rádi ani s nikým jiným. Jejich pokusy o genocidu na planete dobrým vztahům taky nepřidají a celkově to není rodina, se kterou byste si rádi sedli k nedělnímu čaji. Taky by Vám do něj mohli nasypat kyanid.

Harkonnenové se z planety stahují jen velmi neradi, ale příkaz je příkaz, a tak se vévoda Leto se svou ženou Jessicou a synem Paulem stěhuje do ráje Arrakisu. Nepřátelská planeta plná písku, obřích červů, kočovných fremenů a nutnosti filtrovat si vlastní výkaly přes přiléhavé filtršaty.

Samozřejmě se nabízí otázka, co na té planetě všichni vidí?

Jak by vykřikl král Já První v podání Jana Wericha: „Né sůl! Koření!“ a měl by samozřejmě pravdu. Koření, které prodlužuje výrazně život, blankytně Vám po něm zmodrají oči a na Arrakisu je úplně ve všem asi jako smog v Ostravě. Jenže právě koření má účinek skutečně na všechny pády úplně opačný, a navíc toho umožnuje mnohem více, proto je jasné, že se nic neobejde bez krve, smrti, mučení a nezměrné bolesti.

Do toho všeho vstupuje mladý a poněkud nedospělý Paul Atreides a stává se rychle titulní postavou celého příběhu a spolu se svou matkou Jessicou se stávají významnými hráči v bitvě o koření, v jakémkoliv významu tohoto slova. Musí pochopit celý organismus nehostinné planety a překročit své ostře vyhraněné stíny rýsující se na písku přinášejícím obří červy a smrt.

Obří červi jsou také vděčnými postavami a každého, kdo někdy zahlédl jakékoliv zpracování, toho tvůrci lákali na shlédnutí filmové či seriálové verze právě jejich prostřednictvím. V knize samozřejmě později také hrají svou úlohu, ale na rovinu, jestli to chcete číst jen kvůli nim, vykašlete se na to. Zase tolik tam nejsou a ten příběh je opravdu o něčem jiném.

I když autor rozsypal dějové line mnoha směry a mnohé z nich pak zadupal a z jiných postavil hrad, je příběh překvapivě jednoduchý. Paul přijde, něco se stane, Paul něco udělá, něco to vyvolá a pak Paul pokračuje dále. A tak pořád dokola. Autor se důsledně vyhýbal patosu, tak ani mezi zabitými mnoho slz nehledejte, vše zasype písek a jede se na červu dál. V mnohém je to úleva, jedná se hlavně o technologický román, tam patří slzy jen do filtršatů. A právě popisy jednotlivých řešení, zařízení a ekologických utopií tvoří skutečnou páteř příběhu. Osudy a činy jednotlivých postav jsou spíše omáčkou kolem myšlenek na vodu.

Ta se stane něčím jako modlou, protože přesně kolem ní se točí na Arrakisu všechno, právě té se na planetě zoufale nedostává. A každý po ní touží. Při čtení knihy je velmi pravděpodobné, že se s myšlenkami na šetření vody sami přistihnete, ať už s knihou v ruce nebo jen tak při vlastním bloumání myšlenkami. Prostředí Arrakisu je totiž vyobrazeno velmi sugestivně a dostane se tak účinně pod kůži. Voda a její úloha při modlené přeměně Arrakisu je něčím jako hromadným náboženstvím a svého tekutého Krista si tam každý nosí v sobě a dle toho i jedná. A protože nedostatek vody už v době vzniku díla důsledně bouchal na dveře, Frank Herbert měl skutečně mnoho inspirace.

Dílo je to obsáhlé, nabité myšlenkami a s naprostým nedostatek patosu jako takového. Citelné ztráty jsou odbyty mávnutím ruky a pořád se pase po vodě nebo koření, to záleží, o jaké straně dobra a zla zrovna čtete kapitolu. Myšlenky v knize jsou dnes s odstupem vzniku díla vnímány trochu jinak než tehdy. Zřejmě i proto, že problém, který byl tehdy nastíněn se dnes dotýká celé planety a stává se stále rychlejším. Proto se může zdát vypravěčův hlas trochu protivným, protože opakuje to, co do nás hustí ekologičtí aktivisté, kteří se přilepují na různá místa s jasným cílem i posláním.

Ovšem uchopení Franka Herberta a jeho příběh o planetě se zázračným kořením a zabijáckým klima dává smysl i po letech a jeho vyznění je více než jasné. Voda je život a bez ní život není. Rozepsat toto na více než pětiset stránkách s hustým řádkováním a dosadit do příběhu, který chytil miliony lidí po celém světě, byl skvělý tah a tato malá ekologická agitace tak žije dodnes a točí se dle ní vysoko nákladové filmy.

Jen doplním, že příběh je vyprávěn z pohledu třetí osoby vypravěče a ten leze do hlav mnoha postav. Není soustředěn pouze na jednoho hlavního, ale přiblíží Vám myšlenky téměř všech. I proto je filmové zpracovaní mnohdy takové, jaké je, protože všechny postavy přemýšlejí hodně, a i dost o tom, co nakonec řeknou, každý kolem totiž může být potenciální nepřítel či špeh Harkonnenů.

Ať již na knihu nahlížíte jakkoliv, nedá se jí upřít v žádném případě, že i po letech se jedná o legendární dílo a budí stále více pozornosti. Filmaři spíše sází na triky s obřími červi a zajímavě vykreslenou technikou, obří bitvami a vesmírnými potvorami pokřivenými kořením. Ale sama vodní linka příběhu je děsivá sama o sobě až až.

A ten děs stále přetrvává a mnohdy se stává i reálným.

Teda bez těch červů. Ty v našem světě naštěstí nejvíce děsí při svém výskytu ve střevech apod.

Komentáře (0)