Neobyčejná klasika| Jako zabít ptáčka
recenze
Jako zabít ptáčka (2009) / mia_is_a_peguin
Název v originále: How To Kill a Mockingbird
Autor: Harper Lee
Žánr: román
Osmiletá Jana Luisa zvaná Čipera a její dvanáctiletý bratr Jem mají bezpochyby zajímavý život. Bydlí v Maycombu, malém městečku ve státě Alabama, kde se každý drb šíří rychlostí blesku. A co teprve tehdy, když začne otec Čipery a Jema obhajovat při soudu černocha – to je ve třicátých letech dvacátého století něco, co se hned tak nevidí! Má vůbec nějakou šanci?
Jako zabít ptáčka patří mezi klasiky. Styl psaní je krkolomější, proto se také hůře čte. To pro mě ovšem nic nemění na tom, že jsem knihu prožívala až do poslední věty. Nejprve mi dělalo problém se do knihy začít, když jsem si ale zvykla na styl psaní, četlo se mi skvěle a stránky mi rychle ubývali.
“Jsou moc smutný.”
“Jak to, smutný?”
“Nikam nepatřejí. Černoši je nechtějí, protože jsou napůl bílí; běloši je nechtějí, poněvadž jsou to černoši, a tak jsou jenom něco mezi, nikam nepatřejí.”
Autorka v knizre řeší složité problémi, které se točí především kolem rasismu. Ale zobrazuje je z pohledu osmileté dívky Čipery a tak dělá celou situaci srozumitelnější. Zároveň se Harper Lee podařilo zaplnit svou knihu moudry, které nezní nijak nuceně, jelikož se většinou vztahují na Čiperu nebo jejího bratra Jema.
Velmi mě zaujali i poznámky pod čarou, které se hodili zejména když autorka vysvětlovala historii rodiny nebo Maycombu.
Každé město velikosti Maycombu mělo své Ewellovy. Jejich postavení zůstávalo nedotčeno hospodářskými poryvy – lidé Ewellova druhu žili na útraty okresu v dobách rozkvětu stejně jako za nejhlubší krize. Žádný školský činitel neudržel jejich potomstvo ve škole; žádný zdravotnický pracovník je nedokázal zbavit vrozených vad, rozličných parazitů a nemocí pocházejících z nečistého prostředí.
Nejvíce sse mi ale líbili pasáže, které popisovali chování Čipery doma a její vstahy s rodinou. Díky čemuž jsem mohla lépe poznat ji i Jema. Čiperu jsem si velmi oblíbila a byla mi skvělou vypravěčkou, její dětské myšlenky a trefné poznámky dodali všem napjatým událostem správnou porci humoru a sarkasmu.
“… chtěl jsem, abys poznal, co je to opravdová statečnost, abys neměl představu, že statečnost znamená člověka s puškou v ruce. Statečnost začína tehdy, když víš, že jsi poražen, ještě než se do něčeho dáš, a přesto se do toho dáš a dovedeš to až do konce, ať se děje, co se děje. Málokdy zvítězíš, ale někdy se ti to podaří.”
Jako zabít ptáčka poutavým příběhem o dětech, rasismu a poutu rodiny. U čtení zjistíte mnoho nového a možná vám kniha dokonce dokáže změnit pohled na svět… A pokud ne, aspoň se od srdce zasmějete!
