Neklidní duchové rodiny Folcroftů.

recenze

Duchové rodiny Folcroftů (2020) / TerezaMondeková
Neklidní duchové rodiny Folcroftů.
Taře a Kylemovi ze život zhroutí ze dne na den. Jejich máma měla vážnou autonehodu a skončila v nemocnici v kómatu. Není jasné, jak to s ní dopadne. Sourozenci budou do té doby u svých prarodičů, které nikdy neviděli. Ani matka o nich nikdy nemluvila.

Tara a Kyler jsou překvapeni, když vidí krásný a okouzlující velký dům uprostřed hor. Navíc jejich prarodiče jsou vřelí a milý, přivítali je s otevřenou náručí. Ale pak se začnou dít zvláštní věci.

Tara okolo domu vidí duchy. Její bráška se začne chovat divně. Bouřka, která přeruší telefonní spojení. A zamčená místnost, do které nesmí. Nakonec Tara dojde k závěru, že ani autonehoda její matky nebyla tak úplně náhodná. Tara s Kylem musí předstírat spokojenou rodinku, aby odhalili tajemství a lži, které rodina Folcroftů má.



Ukázka:
Tara se s trhnutím vzbudila. Nebylo jí dobře. Rukama objala skrčená kolena a čekala, až se jí zklidní žaludek a zpomalí srdeční tep. Podle budíku na nočním stolku byla skoro jedna hodina v noci. Měsíční svit se leskl na něčem bílém. Všimla si, že deník leží otevřený vedle ní. Otevřela jsem ho ze spaní? Nebo se otevřel, jak jsem se převalovala?
Zpocenou rukou jej zvedla. Zbytky vytržených stránek uprostřed sešitu vytvářely nepravidelný stín. Na papír dopadalo měsíční světlo. Osvětlovalo stránku, která následovala za těmi vytrženými. Tara povytáhla obočí. Na listu byly drobné, sotva znatelné stíny ve tvaru slov.
Pero vyrylo text i do stránky pod tou, na kterou máma psala. Taru polila vlna vzrušení. Opatrně deníkem otáčela a snažila se rozluštit vyrytá slova. Nešlo to. Rýhy byly příliš slabé, než aby se dala rozpoznat celá písmena. Odhodila peřinu, přes pyžamo si oblékla župan, vzala deník a vyšla do chodby.
Když se mi podaří najít tužku nebo nějaký uhlík a přetřít ty rýhy, možná to přečtu. Podívala se k bratrovu pokoji. Světlo ve škvíře pode dveřmi prozrazovalo, že usnul s rozsvícenou lampičkou. Cítila se provinile, ale polkla a vydala se směrem ke schodům. Neměla jsem se na něj utrhovat. Je vyděšený a zmatený a potřebuje spojence. Teď ho nebudu budit, ale zítra se mu omluvím.
Kráčela po vnějším kraji schodů, aby pod jejími kroky skřípěly co nejméně, pořád ale vydávaly tak hlasité zvuky, že se zamračila. Sešla dolů do haly, stiskla rty a zvažovala své možnosti.
Pořád ještě neviděla všechna zákoutí domu. V pracovně nebo studovně by nejspíš obyčejné tužky našla, ona však potřebovala měkké, které stránku pokryjí tuhou, aniž poničí rýhy. Pochybovala, že May nebo Peter takové měkké tužky na kreslení mají. Na zdech nevisely žádné obrázky. Přesto se rozhodla, že se po nich podívá.
Zkusila první dveře, na něž narazila. Vedly do malé prádelny. Za ní se nacházela jídelna s dlouhým stolem pro osm lidí. Bylo vidět, že tuto místnost dlouho nikdo nepoužil. May s Peterem evidentně raději jedli v kuchyni, která byla světlejší.
Třetí, čtvrté a páté dveře byly všechny zamčené. Nechápala, proč se do tolika místností nemůže dostat, a neměla z toho dobrý pocit. Poslední dveře, které zkusila, vedly do společenské místnosti. Kolem krbu byla rozestavěna polstrovaná křesla, místnost však stejně jako jídelna působila dojmem, že sem jen tak někdo nezavítá. Nicméně krb byl dobrým znamením. Tara si před něj okamžitě klekla.
Vnitřek krbu byl po posledním použití vyčištěn, ale na vnitřní kamenné zdi zůstala vrstva sazí. Otevřela matčin deník, vytrhla zezadu stránku a položila ji na tu s cenným textem. Pohybovala se pomalu a opatrně. Nabrala na prsty trochu sazí ze zdi a přejela jimi po stránce.
Vylekalo ji zavrzání a část své práce rozmazala. V duchu si vynadala a podívala se za sebe. V místnosti nikdo nebyl. Chodba připomínala jeskyni plnou propletených stínů, ale ani tam se nic nehýbalo. Musel to být jen vítr.
Zaměřila pozornost zpět k papíru. Text nebyl vidět jasně, ale Tara s nadšením pozorovala, že tu a tam začínají vystupovat části slov. Pohybovala prsty po stránce, až ji přetřela celou. Poté stránku zvedla výš a snažila se text přečíst.
Dvě slova rozpoznala okamžitě: lži a rodiče. Snažila se poskládat k sobě světlá a tmavá místa roztroušená na stránce kolem nich. Její matka měla v dospělosti úhledný rukopis, ale jako mladá dívka evidentně škrábala. Slova jako by v některých místech utíkala z řádků. Tara přemýšlela, jestli tak Chris psala normálně, nebo její písmo ovlivnily rozjitřené emoce. Z toho, co zatím dokázala rozluštit, bylo jasné, že Chris psala vzteky bez sebe:
„Konečně přiznali… lži… po celé ty roky… rodiče…“ Tara naklonila papír, aby na něj dopadalo více světla. Část stránky byla vynechaná, ale dole, u jejího okraje, se ještě nacházel dovětek. „…odejít. Všude bude líp než tady. Duchové… chvíli klidu.“
V hlavě jí hučelo jako v úle, snažila se zachovat klid a rozvahu. Máma musela v domě taky vidět duchy. Je možné, že se tu objevovali častěji, než tvrdila May?
Uslyšela za sebou tichý výdech. Otočila se směrem, odkud zvuk přicházel. Ve dveřích stála žena. Bílá noční košile jí vlála v neexistujícím průvanu a ruce měla bezvládně spuštěné podél těla.
Tara se svalila na záda. Srdce jí bilo jako o závod a rukou si zakryla ústa. Žena ještě chvíli nehybně stála ve dveřích a pak vešla do pokoje. Upírala skelný pohled na jedno z oken. Do tváře jí dopadal měsíční svit. Tara se rychle nadechla. „May?“
May na své jméno nereagovala a dál kráčela k oknu. Prošla tak blízko kolem Tary, že by se dívka nataženou rukou mohla dotknout její rozevláté noční košile. Obličej May byl bez výrazu a oči měla vytřeštěné. Zdálo se, že se nedívá na nic konkrétního. Dýchala pomalu.
Je náměsíčná. Tara vrávoravě vstala, deník a tuhou začerněnou stránku si držela pevně na prsou a couvala od staré ženy pryč. May se zastavila u okna a špičky prstů přiložila na sklo. „Matko…“
To slovo, pronesené tak potichu, že ho Tara téměř nezachytila, na skle zanechalo ojíněnou skvrnu. Tara dál couvala a za zády se snažila nahmatat dveře. Místo nich se ale dotkla něčích ledových prstů. Přidušeně vykřikla a podívala se za sebe. Nikdo za ní však nestál. May nepřestávala zírat z okna, ale Tara přesto měla pocit, jako by se na ni upíraly něčí oči, jako by ji někdo pozoroval, sledoval každý její pohyb.



Pěkný díl. Opět... kniha psaná neuvěřitelně poutavě. Odtrhnout se prostě nešlo! O napětí, co bude dál nebylo nouze. O překvapení a šok z toho, co se všechno stalo a stane taky ne. Nechyběly ani takové menší záhady. Celou knihu mi hlavou běželo spoust otázek.

Jen mě mrzelo, že je kniha tak krátká, kdyby autorka prodloužila konec, tak by potom nepůsobil tak useknutě a nepůsobil by dojmem, že to autorka chtěla rychle ukončit. Na mě to tak působilo. Ale co se mi v knize opravdu líbilo, jak spolu sourozenci drželi. Starali se jeden o druhého, nedali na sebe dopustit... to jsem opravdu ocenila. Teď se těším na další díl.

Komentáře (0)

kniha Duchové rodiny Folcroftů recenze