Někdy je lepší zapomenout

recenze

Na co Alice zapomněla (2015) / monushka (439 views)
Někdy je lepší zapomenout
Mé první setkání s australskou spisovatelkou Liane Moriarty proběhlo prostřednictvím knihy Manželovo tajemství. Už při čtení zmíněné knihy jsem věděla, že se se spisovatelkou nesetkávám naposledy, protože se mi zalíbil její styl psaní. A jak jsem si tenkrát řekla, tak se také stalo. Dostala se mi do ruky kniha Na co Alice zapomněla. Musím se přiznat, že ačkoliv mám knihu ve své knihovně od března roku 2015, kdy vyšla, bohužel jsem se k ní dostala až teď. O to více jsem se ale na čtení těšila.

Může vás snad potkat něco lepšího než ztráta paměti?

Jak se to vezme. Představte si, že byste měli tu možnost zapomenout na deset let vašeho života… Pokud je váš život jako procházka růžovou zahradou, máte kolem sebe lidi, které milujete, tak byste určitě nebyli rádi, kdybyste zapomněli na všechno to krásné. Ale pokud je váš život ne příliš šťastný, určitě byste byli šťastní, pokud byste dostali druhou šanci na nápravu nějakých těch špatností. Nebo byste nechali vše při “starém”?

Alice Mary Loveová. Alici je devětadvacet. Má svého Nicka, kterého miluje nade vše, nosí pod svým srdcem malou “Rozinku” a vše kolem ní zdá se být tak sladké jako cukrová vata. To všechno by bylo moc hezké, kdyby tady nebyla jedna zásadní věc - toto bylo před deseti lety. Nic z toho, co si Alice pamatuje, není v současné době pravda. Alice utrpěla v posilovně úraz hlavy a její mozek nějak bojkotuje přijmout současné informace.

Jak se chovalo Alicino o deset let starší já před úrazem? Na Alici se hrne lavina informací, které by jí snad i pohřbily zaživa, ale naštěstí je tady Elizabeth, její starší sestra, která je ochotna vyslechnout a pomoci. Ale proč Alici přijde, že je sestra taková odtažitá? Tři děti? Jak může mít Alice tři děti, které vůbec nezná, když si pamatuje, že čekala teprve své první? A jak je možné, že už brzy oslaví čtyřicetiny?

Nedokáži si představit samu sebe v Alicině kůži. Ačkoliv jsou v mém životě věci, na které bych tuze ráda zapomněla a které bych v současnosti udělala jinak, jsem se svým životem vcelku spokojená. Jsem ráda za lidi kolem sebe, za svou rodinu, bez které bych to nebyla já. Nejvíce ze všeho mě děsí představa, že bych měla zapomenout na své děti. Je to vůbec možné?

Alice má jednu obrovskou výhodu. Dostala od života druhou šanci. Může toho spoustu z minulosti napravit a může pomýšlet na lepší, snad i šťastnější budoucnost. Ale je vůbec možné napravit něco, na co si sama nevzpomíná? Je vůbec možné, aby se Alicin stav změnil k lepšímu a ona si vzpomněla na mezery ve svých vzpomínkách?

Alicino já před úrazem mi bylo nesympatické. Alice byla taková ta typická aktivistka, která se všude angažuje, volný čas tráví jen v posilovně, na děti se utrhuje a o Nickovi ani nemluvím. Ale oblíbila jsem si Alicino rozpoznávající já. Soucítila jsem s ní, bylo mi jí líto a držela jsem jí palce, aby napravila co se dá. Přece jen jsme lidi a pokání by mělo být součástí našeho života.

Jak jsem se již zmínila v začátku, oblíbila jsem si autorčin styl psaní a volbu slov. Líbily se mi střípky vzpomínek, které se Alici sem tam vynořovaly na mysl. Jednou bych si od této autorky přečetla nějakou knihu v originále, protože to musí být zážitek.

Co nesmím opomenout zmínit, je obálka knihy. Nakladatelství prostě ví, co lahodí oku potencionálního čtenáře a co ho zaujme. V tomto případě se autor obálky trefil do černého. Mé srdce si kniha rozhodně získala. Mimochodem, v mé knihovně na mě čekají další dvě knihy této spisovatelky, tak se těším, až na ně přijde řada.

Komentáře (1)

kniha Na co Alice zapomněla recenze

T@uriel
25.06.2016

Mně se ta kniha taky moc líbila. A koupila jsem si jí podle obálky... Miluju srdce... :)