Nejsme my slečny dokonalé?

recenze

Hned na úvod vám všem musím vyjevit své barbarství. Nikdy jsem nečetla žádné fejetony. Pé Esko? Připadá mi stereotypní. Kafe a cigárko? Když já nevím, byl na to natlačován strašný marketing… A tak…, co bych měla z fejetonů číst? Něco současného? Nebo něco z dob dávno minulých? A! Hele! Tohle vypadá dobře…

Docela sranda, že jsem na Kláru Mandausovou nenarazila už dřív. Přitom její slova obsahují tolik obšťastňujícího materiálu, že bych knihu vřele vyměnila za Bábovky, které byly v jednu chvíli úplně všude. Upřímně jsem vážně zvažovala možnost, že bych tuto recenzi prošpikovala aspoň deseti úryvky, protože nic jiného by vás ani zdaleka tolik nenavnadilo. Hádám, že se vám to zkusím co nejvíc přiblížit, aniž bych pirátila zbytečné množství textu.

Hrnec s polívkou

Přezdívám mu maratonec. Co v něm je, uteče. Polívka, brambory, rýže. I omáčka mi už utekla. Netuším, proč nechtějí zůstat v hrnci. No, možná tuším. Stane se to vždycky, když odběhnu. Protože zazvoní sousedka, ozve se rána, v televizi zrovna jede mistr světa ve slalomu… Přesně v tuhle dobu začne dosud tichá tekutina bublat a vyskakovat zpod pokličky jako láva z Vesuvu. Nejspíš chce vědět, kam jsem běžela.

Knihu jsem četla po kousíčkách, vlastně si ani nedokážu představit, že by soubor fejetonů dokázal fungovat na jiné bázi. Přesto se to četlo rychle, svižně a já se často těšila, až si na chvilku sednu a dalších pár stránek zase přečtu. Krásné na tom všem bylo, že i když mi bylo po náročném dni někdy pod psa, vždycky jsem si od stresu trochu ulevila a jak se říká, nabrala pár dalších vrásek smíchu navíc. Ano, je to vtipné, je to osobité a dokonale nás to všechny spojuje. Nás, ženy, abych to uvedla na pravou míru, chlapi by se při čtení nejspíš smáli stejně jako my, avšak z úplně jiného důvodu.

Chtěla bych si vlézt do Kostárkova obrazu Zimní noc. mám ho ráda, přestože se mi smějí. Cože, tahle nemoderní romantika se ti tolik líbí? Stávám před tím obrazem v galerii a ztrácím přehled, jestli je půl jedné nebo čtvrt na tři.

My dokonalé je jedna z těch mála knih, o kterou jsem se dělila s maminkou. Ne tak jak si myslíte, kromě mě mám v rodině už jen samé sporadické čtenáře, v praxi to vypadalo spíš tak, že co mi na ni sedlo, to jsem jí hned musela jít nahlas přečíst. A světe div se, obě jsme se smály. Abych to vysvětlila, obě jsme úplně jiné. Nestává se, že bychom měly stejné návyky a když se jedna z nás té druhé snaží něco říct, oběma nám šrotují kolečka, protože to každá myslíme úplně jinak. Na co narážím, je, že Klára Mandausová píše pro spoustu různých typů žen. Stejně jako se mně a mé mamince zamlouvaly jiné úryvky, hodně částí ve mně samotné zanechávalo plno smíchu, avšak v nesouznění, protože jsem žádnou ze situací nepoznávala. Na udičku, troufám si říct, se tak může chytit skoro každá, která tuhle růžovou krásku vezme do ruky. A jestli bych dílo doporučila dál?

Ano. Knihu bych doporučila každé ženě, která se ráda zasměje svému někdy absurdnímu, avšak přesto logickému chování. Autorka píše s nadhledem, pro téměř všechny typy dnešních žen a s vlastními vzpomínkami/současnými problémy si umí pěkně vyhrát. Pokud se rády zasmějete, tyto fejetony pro vás zaručeně budou to pravé. A věřte, že jsou skvělé i na cesty – dostatečně skladné a bez nutnosti připojení k internetu. A to ať už budete číst všechny, nebo budete vybírat jen namátkově.

Komentáře (1)

11.01.2020

tatjana1737

Mandausovou znám z redakce Marianne a už tam se mi její texty líbily. Ovšem na první čtení mne fejetony tak nechytily, mnohem víc mne zaujala Denisa Prošková, jejíž texty tímto vřele doporučuji :-).