Nejrealističtější sci-fi, které jsem kdy četla

recenze

Dovedete si představit, jak by náš svět mohl vypadat za téměř pět set let? Jak by působil člověk, který je o celou polovinu tisíciletí před námi? Legendární autor Metra, Dmitry Glukhovsky, se o něco podobného pokusil. Svou vizi ukázal veřejnosti v podobě monumentálního literárního díla, které vás dokonale pohltí.

Důležité ovšem je, překonat začátek. Čtenář se totiž ocitá na neznámém místě, kde sleduje stejně neznámého člověka, kterak hořekuje nad problematikou výtahů. Následně jedním takovým vyjíždí na vrchol jakési vysoké věže kvůli jistému setkání s vysoce postaveným senátorem. Následují scény s nepochopitelnými živočišnými výboji a úžasem nad rostlinami, pravým alkoholem a slunečními paprsky – věcmi pro nás tolik typickými. Vydrželi jste až sem? Pak vám gratuluji. Nyní už vás od Budoucnosti neodpoutá nic.

Představme si tedy trošku lépe zdejší prostředí a poměry. Nenapadá mě nic lepšího, než vám ukázat jednu z opravdu výstižných ukázek.

Nyní se tedy nad střechami pražského Starého Města, věžemi Rybářské bašty v Budapešti a madridským královským palácem klenou stovky nových střech, jedna přes druhou, a k tomu parky, slumy, plovárny, tovární komplexy, spací boxy, sídla podnikatelů, stadiony, jatka a vily. Na Eiffelovu věž, Tower a dóm v Kolíně nad Rýnem usedá pod umělými oblaky prach – ve sklepeních nových věží, paláců a katedrál, které si nárokují opravdovou velikost a trvání na věčnost.
Neboť jen takových staveb je hoden nový člověk, který se dokázal vloupat do vlastního těla, a tím anulovat rozsudek smrti, který mu do DNA vepsal vousatý naturalista. Novému člověku se podařilo sám sebe přeprogramovat. Změnil se z nepříliš trvanlivé hračky svého Stvořitele v bytost nepodléhající tělesnému zániku, navždy mladou a konečně nezávislou – slovem dokonalou.

Ano, nacházíme se v Evropě. Lidstvo objevilo lék na nesmrtelnost. Vynalezlo také kompozit, z kterého se dají stavět věže sahající do výšky několika kilometrů. Jak jste asi pochopili, jen ti nejmajetnější žijí na úplném vrcholu a smí tak spatřit opravdové sluneční světlo. Z historických památek se staly pouhé zašlé skvrny na pozadí nové, krásné, úžasné civilizace. Ostatně, koho by napadlo, že se z honosné a prastaré církevní katedrály jednou stane bordel?

Aby tato úžasná společnost fungovala, je nutné se dále nemnožit, neboť více než sto miliard lidí na ubohou maličkou Evropu stačí. Kdo tak ale přece jen učiní, dostane injekci a za deset let už nežije. Jeho dítě pak vychovávají zřízenci internátu, aby se následně stalo tím, kdo podobnou injekci píchne zase příště dalšímu provinilci. Jedním z těchto jedinců se stal i náš hlavní hrdina. Jan je neuvěřitelný smolař, neskutečně výbušný člověk, má zapálení pro věc, nicméně s rozumem na patřičných místech po značnou dobu krapet zaostává. Místy nás ale dokáže i pobavit…

Výchozí situace: Zatracený vlak se žene rychlost 413 km/h nesprávným směrem. Otázka: O kolik hlouběji jsem v prdeli, zatímco vousáč pronesl větu „nechat si udělat jizvy je lepší než sex“. Navrhovaný postup řešení: Vyděl 413 číslem 60 (abys zjistil, jak dlouhou cestu urazí vlak za minutu) a potom ještě jednou dvaceti (abys dospěl k těm třem vteřinám, které vousáč potřeboval na to, aby ti zvěstoval svou moudrost). Odpověď: Zhruba 300 metrů. A jen co jsem si sám sobě řekl „zhruba 300 metrů“, vězím už znovu o přibližně stejnou vzdálenost hlouběji ve šlamastyce.

I přes značné zastoupení kostlivců a strašáků v jeho skříni, je Janovo přesvědčení v obranu nesmrtelné Evropy téměř neoblomné. Ze začátku se nad tím budete ušklíbat. Hlavní postava se vám bude hnusit. Budete svědky toho, jak se jemu samotnému protiví stárnoucí lidi, s jakou neúctou zachází s matkami a dětmi, jak neuvěřitelně oplzle se dokáže chovat. Chvíli prostě trvá, než si člověk uvědomí, že je stále ještě člověkem a lék na nesmrtelnost možná není vstupenkou do ráje.

Dostáváme se totiž pomalu zpět na začátek. Jan na vrcholu věže dostane úkol. Ten úkol nesplní. Nezabije hlavního teroristu Strany života, která usiluje o žití pro všechny, a dokonce ani neublíží jeho dívce. Namísto toho Rocamoru nechá utéct a s dotyčnou ženou se vydává na šílenou cestu po ostatních koutech Evropy. Zní vám to neuvěřitelně? V pětadvacátém století není nemožné zhola nic. A já vás nechci připravit o další zážitek.

Zaujalo mě, s jakou mistrností dokázal autor vše do detailu vymyslet a popsat. Řekli byste, že je nemožné takto žít, ale nakonec se dostanete do hloubky každého mechanismu, odhalíte každé kolečko, které se podílí na tom, aby to obrovské uskupení lidí vůbec mohlo fungovat. Ošizené nejsou ani postavy. O žádné se nedá říct, že by byla plochá. Vyvíjejí se, mění, díky autorovi konečně pořádně pochopíte, co znamená objevit krásu v ošklivosti, a i když budete zabalení do teplé peřiny, v jistých místech vás bude mrazit až do morku kostí.

Existuje velká spousta děl, která se nesou v duchu sci-fi žánru a troufnu si tvrdit, že ani já v tomhle ohledu nejsem žádným velkým nováčkem. Mám ráda tituly, které sahají do budoucnosti, představují naši planetu jinak, líbí se mi, co lidská fantazie dokáže vymyslet a hlavně je pro mě obrovskou vzácností, když narazím na něco, čemu prostě uvěřím. A tahle kniha představuje natolik reálnou utopii, že to snad ani lépe napsat nejde.

Ačkoliv Budoucnost není lehké čtení a rozhodně nepatří k těm, která by se dala přečíst během jedné noci, vtáhne vás. Postupně z vás udělá lidskou zombie závislou na kafi a pravidelných dávkách energeťáků, aby vás v závěru rozcupovala na malinkaté kousíčky. Ale vyplatí se to. Vyplatí. Věřte mi.

Zdroj: stripkypribehu.blogspot.cz

Komentáře (0)