Nejhezčí knížka s nejhezčí obálkou

recenze

V šedých tónech (2013) / rusalka123 (999 views)
Nejhezčí knížka s nejhezčí obálkou
Knížka V šedých tónech je o patnáctileté litevské dívce s obrovským talentem na kreslení, která je odvlečena do pracovního tábora na Sibiř, kde prožívá po boku maminky, bratra, nových přátel, i "nucených přátel", se kterými se například několik týdnů tísní v prostorách špinavého vagónu, velkou část svého mládí.

Už nějakou dobu jsem registrovala knihu V šedých tónech díky obálce, která se mi moc líbila. Tak asi není divu, že když jsem ji náhodou zahlédla v knihovně, řekla jsem si, že se alespoň musím podívat, o co vlastně jde. Po přečtení anotace jsem přemýšlela, jestli si ji půjčit nebo ne – nevypadalo to špatně, ale na druhou stranu jsem si říkala, jestli to nebude příběh podobný těm desítkám dalších o koncentrácích, pracovních táborech atd. a jestli mi to už nebude připadat poněkud ohrané… A tak jsem se rozhodla k jednomu prostému kroku, totiž že si na místě kousek přečtu. Předem prozradím, že stačila jedna kapitolka (mimochodem, kapitol je v knize 85 a většinou zaberou tak dvě stránky) a už mě ani nenapadlo o půjčení pochybovat.

Hned první věta mě zasáhla: „Zatkli mě v noční košili.“ Nejde o žádné velké moudro, je to jen docela prostá větička, ale přesto mě z ní zamrazilo. Takovými podobnými větičkami je celý příběh doslova protkán. Autorka je mohla docela klidně vynechat, na příběhu by se leckdy vlastně příliš nezměnilo, ale skoro se mi zdálo, že ona si na tom dává zvlášť záležet. A bylo to dobře. Z „obyčejného“ příběhu dívky žijící v době stalinismu, odvlečené do pracovního tábora, se stal dojemný příběh nutící k zamyšlení. Občas jsem zůstala na něco zírat s otevřenou pusou, někdy jsem musela čtení na chvíli přerušit, koukala jsem do prázdna, s úsměvem jsem kroutila hlavou nad tím, jak je autorka dokonalá a musela jsem přemýšlet a znovu si některé pasáže v hlavě přehrávat.

Navíc hlavní hrdinka zasloužila velký obdiv díky své někdy snad až tvrdohlavé víře, že prostě přežije.
„Ne, neboj se. Nic jim nedávej, Lino, ani svůj strach.“
říká hrdince jiná postava. Toho se Lina urputně držela po celou dobu a proto nemohla prohrát (ve smyslu zemřít - vzhledem k tomu, že příběh vypráví ona sama, není nutné to tajit).

Jak praví autorka na konci knihy v poznámce
„V některých válkách se bojuje bombami. Lidé od Baltu v téhle válce bojovali vírou.“
Ruta Sepetysová se inspirovala skutečným děním v Litvě a svědectvím některých lidí, kteří přežili, takže tahle věta není řečena jen tak do větru. Je pravdivá a zasloužila by, abychom se nad ní zamysleli a vzali si z ní příklad.

Nemůžu tedy jinak, než doporučit, doporučit a znovu doporučit. Myslím, že by to muselo udělat na každého alespoň maličko dojem. A pokud někdo nemá rád knížky s touto tématikou, možná by mohl zkusit, jestli tohle nebude výjimka. Narozdíl od jiných příběhů tenhle víc než zoufalství popisuje naději.

Komentáře (0)

kniha V šedých tónech recenze