Nejdřív nás vyhnal na Mráz, teď se budeme točit v Kruhu

recenze

Kruh (2015) 5 z 5

/ Thanyss

Po úžasně mrazivém a ledově poutavém prvním díle, přichází Bernard Minier na scénu znovu s Martinem Servazem. Podaří se mu zopakovat úspěch thrilleru Mráz?

Když se mi dostal do rukou Mráz, měla jsem dojem, že mě ovanul neuvěřitelně svěží literární vánek. I když značně studil. A přitom ani nebyl napsán autorem ze severských dálav. Bernard prostě zvolil skvělé kulisy, dobrou zápletku a vyšperkoval to svým stylem psaní. Nenudil a napínal čtenáře vesele na skřipec. A teď se rozhodl, že se to pokusí zopakovat. Dámy a pánové, prosím věnujte pozornost Kruhu.

Scéna: Deštivá letní noc, na hladině bazénu se pohupuje nespočet panenek, jejichž oči nevidomě zírají na bouřková mračna, zatímco látka šateček se rozprostírá na vodě jako lehká pavučina

Aktéři: Mladý zmatený chlapec, který sedí na kraji bazénu a zjevně pořádně neví, kde se nachází; stařec, který podivnou scénu pozoruje z okna sousedního domu

Oběť: Všemi oblíbená a krásná profesorka místní univerzity, jež je nalezena pevně svázaná tlustým provazem na dně napuštěné vany a s baterkou v ústech, která surreálně nasvěcuje místo činu

Tak to vypadá, že autor je naprosto ve skvělé formě. Přestože děj je tentokrát umístěn do horkého léta, husina mi naskočila bez ohlášení prakticky hned. Na Martina Servaze ani tentokrát nečeká jednoduché vyšetřování, které mu ještě zkomplikuje fakt, že hlavní podezřelý – student Hugo – je synem jeho dávné velké lásky. A aby toho just neměl málo, zamotáme do toho i našeho starého dobrého známého z předchozího dílu, uprchlého psychopata Juliuse Hirtmanna. Tudíž se náš hlavní vyšetřovatel parádně potácí mezi starými city a vášněmi, které znovu ožívají, komplikovanou a naprosto neobvyklou vraždou a paranoiou z toho, že ho sleduje jeden z nejnebezpečnějších zločinců.

Scéna: Autobus visící na skále nad hladinou jezera

Aktéři: Skupina dětí mezi jedenácti a třinácti lety, profesoři a řidič autobusu

Akce: Autobus se řítí do jezera a v jeho troskách zůstává uvězněna většina pasažérů, i přes snahu záchranářů; na dně jezera nalezne smrt několik dětí, jeden profesor a záchranář, reflektor autobusu svítí skrz hladinu jako surový výsměch z onoho světa

Minulost opět natahuje své nekonečně dlouhé spáry, aby se zaklesla do přítomnosti a nedala spát těm, kteří ještě žijí a pamatují.

Může mít staré autobusové neštěstí souvislost s vraždou profesorky, která se odehrála o tolik let později? Co je to vlastně ten záhadný Kruh, který na čtenáře nenápadně vykukuje mezi stránkami? A kdo je ta tajemná žena, kterou navštěvujete v krátkých intermezzech a jež se očividně dostala do tyranských spárů Juliuse Hirtmanna?

Nemůžu jinak, než na pana Miniera opět pět chválu. Dokonce mám dojem, že Kruh se mu povedl ještě více než Mráz. Tentokrát si odpustil dechberoucí epický konec a věnoval větší péči budování zakrouceného labyrintu, z něhož jsem párkrát myslela, že se snad nevymotám, aniž bych si neodpravila mozkové závity.

Poutavé, napínavé, mrazivé, tajemné a prostě sakra dobré.

Snad nikde jsem neměla pocit, že by děj stagnoval nebo se zbytečně vlekl. A to je vzhledem k opětovnému bichloidnímu rozsahu knihy co říct. Vše odsýpá na výbornou, styl nikde nerve oči z důlků a nelogičnost se vám nesnaží rozmlátit mozek na maděru. Ten chlap umí budovat atmosféru tak, že nebudete chtít přestat číst. Takže, kdy bude další díl?

A jen taková vsuvka na okraj: nemůžu si pomoct, ale Hirtmann mi neskutečně připomíná Hanibala Lectera. Ve finále to sice není na škodu, jen mám dojem, že tyto dvě literární postavy by si měly rozhodně co říct!

--- Panenky hleděly na noční nebe. Servaze napadlo, že kdyby v bazénu plavala mrtvola, měla by skoro tentýž pohled. Houpaly se. Jejich šatičky se vlnily ve stejném rytmu a někdy na sebe lehce narážely. Stál s Espérandieuem na okraji bazénu. Zástupce nad nimi roztáhl děštník velikosti kavárenského slunečníku. Déšť bubnoval do deštníku, do dlaždic a do špiček jejich bot. Vítr se zuřivě vrhal proti popínavému vínu, které se pnulo na fasádě domu za jejich zády.
„Kurva,“ řekl jen Espérandieu.
Tohle slovo s oblibou používal, když chtěl shrnout situaci, kterou nechápal.
„Musela je sbírat,“ dodal po chvíli. „Nemyslím, že by je vrah přinesl s sebou. Musel je najít v domě.“
Servaz přikývl. Spočítal je. Devatenáct… Další záblesk blesku osvítil jejich mokré obličeje. Nejnápadnější byly jejich upřené pohledy. Servaz věděl, že podobný pohled je čeká tam nahoře, a v duchu se na to připravil. ---