Nedávejte mi žádnou nálepku

recenze

V jedné osobě (2013) / Morsie (1264 views)
Nedávejte mi žádnou nálepku
A vám by se to snad líbilo? Líbilo by se vám, kdyby vás někdo jen tak pro nic za nic škatulkoval, třídil, soudil?

„Nedávejte mi žádnou nálepku – nezařazujte mě do nějaké kategorie dřív, než mě poznáte!“

Slova postaršímu spisovatele Williama Abbotta. Inu, má k nim taky důvod – on rozhodně nespadá do toho konvenčního průměru normálnosti. On není normální! I když kdo rozhodl o tom, že bisexualita je nenormální? Heteráci? Jak úzkoprsé.
Irving ve svém novém románu rozhodně úzkoprsý není. Svého hlavního hrdinu nechává ve vzpomínkách znovu prožívat své bouřlivé mládí v dosti konzervativních padesátých a šedesátých letech.

William studuje na soukromé střední škole, kde se s chutí věnuje amatérskému divadelnímu sboru. S chutí se ovšem nevěnuje jen tomu – tou dobou už moc dobře ví, že ho rajcují jak holky, tak kluci. Není to kluk vybíravá – zkrátka bere, co je. Dva lidé ho ovšem přitahují nejvíc – knihovnice slečna Frostová a hvězda zápasnického týmu Jacques Kittredge. A Teď si vyber!

Na universitě pak žije jako gay – žádná roštěnka na obzoru. Když nás ale Irving zavede znovu do Vídně, náš hlavní hrdina se uchýlí k mladé, začínající sopranistce vídeňské opery. A pak zase skončí s chlapem!

Irving nám postupně dává nahlédnout do proměnlivých let, kdy z konzervatizmu padesátek skáčeme do uvolněných sedmdesátek. Seznamujeme se s transsexuály, s jistou sexuální svobodou pro jinak orientované, ale taky s děsivou hrozbou jménem AIDS. Tím vším si Irvingův hrdina prochází, na to všechno vzpomíná. Vzpomíná na to s láskou, i když jeho návraty do mládí mají lehkou příchuť smutku.
V jedné osobě je zvláštně depresivní a přesto komický příběh o hledání nejen vlastní sexuality – sexuality vůbec – ale především o hledání vlastní identity.

"V jedné osobě hraji mnoho rolí, s žádnou z nich ale nejsem spokojen."

Paralela s divadlem je víc než patrná. Každý jsme hercem své role. Někdo hraje za celý život jen jednu a je spokojený, někdo jich vystřídá stovky, ale žádná mu nesedí. William hraje ty své a nám dává, jako důvěrným přátelům, nahlédnou pod pokličku svojí duše.
Žije v mnoha osobách, nežije v žádné – žije sám.

Na Irvingův nový román jsem se opravdu těšila. Inrving je pan spisovatel. Pan spisovatel s velkým P i S. Byla jsem opravdu zvědavá, jak se s takovým neotřelým námětem popere. Popral se s ním po svém a opět vzešel jako vítěz – jako hrdinný vítěz. V jedné osobě je s lehkostí napsaný opus na těžké životní drama.

Já sama jsem strašně ráda, že se Irving pustil do těchto vod, že se nebál kontroverzního tématu, kterým si nemusí každého naklonit. Jsem ráda za jeho upřímnost, za jeho odvahu – za zábavné boření konvencí způsobem, jakým to umí jenom Irving.

V jedné osobě je román, který se svou mistrností, vtipností smutku, tragičností, komikou vyrovná právě a jen Světu podle Garpa. A když nad tím tak přemýšlím, vždyť ono je to docela podobné! Objevuje se mnoho nápadně podobných rysů – transsexualita, hlavní hrdina je spisovatel, miluje knihomolku, navštíví Vídeň. William je v podstatě tak trochu jako Garp.

Ať to bylo nebo nebylo Irvingovým záměrem, zabralo to – z románu V jedné osobě to dělá brilantní dílo, které vás ohromí, dojme, pobaví a nakonec vám bude smutno. Je to taková ta kniha, po jejímž dočtení ve vaší mysli zavládne ticho.

Komentáře (0)

kniha V jedné osobě recenze