Navždy a věčně

recenze

Tisíc polibků (2017) / Luciluc
Navždy a věčně
Příběh začíná, když je Runemu Kristiansenovi a Poppy Litchfieldové 5 let. Rune se přistěhoval z Norska do Blossom Grove v Georgii v USA a jeho dům stojí hned vedle Poppyina. A jelikož je Poppy celkem svérázné děvče, které má rádo dobrodružství a Rune je pro ni viking z Norska, hned při prvním setkáním prohlásí sebe a Runeho za nejlepší kámoše navěky. Z kamarádů se za pár let stane nerozlučný pár a my sledujeme, jak je osud zkouší.

Už dlouhou dobu ve mně kniha nevyvolala tolik rozporuplných pocitů a názorů. Upoutalo mě i dost myšlenek, náhledů na život, které jsem si chtěla zaznamenat.

Na začátek musím pochválit originální nápad, na kterém stojí celá kniha. A to nashromáždit za život tisíc polibků, při kterých vám srdce málem pukne, zaznamenat je na papírová srdíčka a schovávat je všechny v jedné velké sklenici.

Rune byl sympaťák, ale jeho vztah k Poppy mi chvílemi přišel až moc majetnický. Na druhou stranu, byla to jeho Poppymin, udělal by pro ni cokoliv na světě, miloval ji navěky, navždy a věčně. Musím přiznat, že jsem ho měla raději po jeho návratu z Norska, když mu bylo 17 let. Choval se někdy přímo otřesně, byl až přehnaně zlý, ale paradoxně tak působil opravdověji, uvěřitelněji než předtím, kdy to bylo celé až moc sladké. I jsem chápala zlost, kterou cítil k jeho taťkovi, i když mi bylo líto, že k němu chová takovou nenávist.

„Nemůžu tě ztratit, Poppymin. Nemůžu. Nedokážu tě nechat jít. Nedokážu bez tebe žít. Jsi moje navždy a věčně. Máš se mnou kráčet životem po mém boku. Potřebuješ mě a já potřebuju tebe. Nic víc, nic míň.“ (kap. 8 Ztrápené duše a roztřesený dech)

Byla mi sympatická Runeho láska k fotografování. „Nevím proč, ale zachycování životních okamžiků mě fascinovalo. Možná proto, že někdy vše, co dostaneme, jsou okamžiky. Nic nejde zopakovat – cokoliv se stane v dané chvíli, definuje život – snad to je život. Ale když zachytíte ten okamžik na film, udržíte ho naživu navždycky. Fotografování je pro mě jako magie. …..A proto miluju fotografování, pomyslel jsem si. Dokáže vytáhnout emoce, syrové emoce, ze střepiny času.“ (kap. 2 Hudební noty a plameny ohňů).

Další sympatickou věcí v příběhu byl symbol nekonečna, i můj oblíbený symbol. :)

Runeho malý bráška Alton byl úžasný. Skoro všechny okamžiky s ním mi přišly určitým způsobem dojemné.

Poppy a její pohled na svět byl fascinující. „Jsem taková, Rune. Ta, která přečká bouři, jen aby zahlédla duhu. Proč se trápit, když můžeš být šťastný? Podle mě je to jednoduchá volba.“ (kap. 8 Ztrápené duše a roztřesený dech)
„Opravdu věřím, že příběhy o ztrátě nemusí být vždycky smutné nebo žalostné. Chci, aby se na můj vzpomínalo jako na velké dobrodružství, které jsem si chtěla užívat, jak nejlépe jsem mohla. Copak si můžeme dovolit plýtvat dechem? Copak si můžeme dovolit mrhat něčím tak vzácným? Měli bychom usilovat o to, aby každé vzácné nadechnutí bylo využito co nejlépe, aby náš krátký život na zemi byl naplněn vzácnými chvílemi. Takovou zprávu chci za sebou zanechat. To je to krásné dědictví, které toužím zanechat těm, které miluju.“ (kap. 10 Propojené ruce a probuzené sny)
Čtenář by možná i chtěl, aby byla Poppy alespoň jednou nedokonalá, ale toho se nedočkáte. Poppy je pořád dobře naladěná, silná, smířená se svým osudem, ochotná bojovat do poslední chvíle, aby nasbírala svých tisíc polibků. Musím přiznat, že s jejich posledním polibkem mi skanula první slza.

Příběh byl místy až moc sladký, moc dokonalý, neuvěřitelný. Ale když se odprostíte od reality, nebudete přemýšlet o tom, jestli by tenhle příběh mohl skutečně existovat a přijmete ho tak jak je, užijete si spoustu ryzí lásky, splněných snů a polibků. A to je krásné…každý přece chce najít svoji spřízněnou duši. A tihle dva se našli.
„Polibek osm set devatenáct byl tím, který to všechno změnil. Ten polibek dokázal, že dlouhovlasý mrzutý kluk z Norska a svérázná holka z amerického Jihu můžou najít lásku, která se dokáže měřit s těmi největšími. Ten polibek ukázal, že láska jednoduše znamená neustoupit a ujistit se, že druhá polovina vašeho srdce ví, že je zbožňována po všech stránkách. V každé minutě každého dne. Láska je něha v té nejčistší podobě.“ (kap. 12 Písně srdce a nalezená krása)

Popis emocí v celé knize působil uvěřitelně. Obzvlášť scéna, kdy se Rune dozvěděl o tom, že Poppy umírá je srdcervoucí. Ta beznaděj, bolest, smutek...

Epilog mě naštval, ale i potěšil. V případě této knihy by to bylo asi úplně poprvé v životě, kdy bych byla radši, kdyby kniha epilog neměla.

Tisíc polibků vás donutí přemýšlet, alespoň na chvíli, o životě trochu jinak, a to není nikdy na škodu.
„Připomíná nám to, že nemáme promrhat ani vteřinu. Že máme žít na sto procent a milovat na dvě stě. Honit se za svými sny, vyhledávat dobrodružství, zachycovat okamžiky. Žít krásně.“ (kap. 14 Rozvité květy a navrácený mír)

Komentáře (0)

kniha Tisíc polibků recenze