Naděje neumírá, Dokud rostou citronovníky

Ve chvílích, kdy se v televizi objevují záběry tisíců lidí ve člunech – žen, dětí, starých – cítím hluboké zklamání, že musí opouštět svou zemi, místa, která nazývají domovem. Zoulfa Katouh ve svém románu Dokud rostou citronovníky otevírá bránu do světa syrské reality. Zprostředkovává nám nejen smysl pro lásku, ale také hloubku a bolest vyplývající z války.

Název této knihy skvěle odráží povahu Syřanů – naděje umírá poslední. I uprostřed chaosu a destrukce si tento národ dokáže uchovat alespoň zlomek víry v možnost svobody. Hlavní postava, Salama, přišla o všechno. A život v nemocnici je neustálým připomínáním hrůz, které kolem ní zuří. Její švagrová (a nejlepší kamarádka) Layla jí poskytuje oporu v těžkých chvílích, umožňují jí udržet si rozum a vůli pomáhat.

Kenan, který se v příběhu objevuje později, v mé mysli představuje jakýsi paradox. Ačkoli se mu nedokážu přizpůsobit, jeho motivace a vztah k vlasti (čemuž já osobně nerozumím) nás nutí zamyslet se nad odlišnými pohledy na situaci. Jistě, Salama má důvod zůstávat, ale Kenanova postava mě iritovala až do okamžiku, kdy se rozhodne podat naší hrdince pomocnou ruku.

Na rozdíl od mých očekávání, se kniha vyvarovává typických literárních stereotypů. Namísto romantických klišé či depresivních tónů (Ostrov tajemství, Musím tě zradit), nabízí čtenáři realitu syřanského života, jakou jsou třeba bolestné obrazy ze zničených ulic, a přesto příběhem stále dokáže prosvítat téma lásky jako paprsek naděje. Kombinace sentimentu a hrůzy mě provázela během celého čtení, a přiměla mě soucítit se Salamou a Kenanem, i když do jejich cesty vstupoval nevyzpytatelný Khawf.

Psychologický rozměr příběhu je neobyčejně hluboký. Katouh nás seznamuje s příčinami humanitární krize, ale současně nás nechává nahlédnout do psychiky lidí, kteří čelí každodennímu stresu a strachu. Byla jsem překvapena silou Salaminy odolnosti a odhodlání vůči zlu, které ji obklopuje. V některých momentech jsem se neubránila slzám, když jsem přemýšlela o tom, proč si lidé musí své svobody stále vybojovávat pomocí zbraní.

Když jsem vzala knihu Dokud rostou citronovníky do rukou, tušila jsem, že to bude emotivní jízda. A přesto, že jsem se občas cítila bezmocná, nelituji svého rozhodnutí. Příběh nese důležité poselství – bolest a naděje jsou neoddělitelně spjaty. Tato kniha stojí za přečtení a rozhodně ji mohu doporučit dál.

Když je svět v troskách, jen láska dává naději. Srdcervoucí příběh z revoluční Sýrie. Než Sýrii zachvátilo povstání, byla osmnáctiletá Salama obyčejnou studentkou farmacie. Teď však místo přípravy léků dobrovolničí v nemocnici v ... více

Komentáře (0)