Na zkušenou do KLDR, pro jistotu dvakrát

recenze

Průměrně vzdělaný člověk ví, co je Severní Korea zač. V knihách, v novinách nebo na internetu se dočte o politickém zřízení této země, jejích vůdcích, izolaci obyvatel od zbytku světa a bezpodmínečné poslušnosti a oddanosti režimu. Z těchto fragmentů si poskládá celkem jasnou představu o tom, že by tam nejen nechtěl žít, ale ani vycestovat za poznáním. Další informace o nejuzavřenější zemi světa si však přečte celkem rád, neboť Severní Korea sice vzbuzuje obavy, ale zájem také.
A tady nastupují na scénu lidé, kteří informace o Severní Koreji předávají; mohou to být politici, novináři, špióni, turisté pod záštitou cestovní agentury nebo třeba studenti koreanistiky, jimž byl tamním režimem schválen studijní pobyt.
Autorce této knihy, české koreanistce Nině Špitálníkové byl (zázrakem? administrativním omylem?) studijní pobyt v KLDR schválen dva roky po sobě; poprvé v roce 2011, když byl ještě u moci Kim Čong-il, a poté znovu o rok později za vlády Kim Čong-una. Autorka měla unikátní příležitost porovnat rozdíly v přístupu vedení země a samozřejmě také, coby studentka univerzity v Pchjongjangu, proniknout alespoň trochu pod povrch oficiální propagandy.

V dnešní době není těžké se do Severní Koreje dostat coby turista – za tučný obnos peněz vám tam předvedou perfektní estrádu spokojenosti a blahobytu místních a vy si můžete udělat fajfku na seznamu navštívených kontroverzních destinací. Ovšem Nina Špitálníková zažila zemi trochu jinak a tato kniha odráží její dojmy a zkušenosti.
Coby studentka měla v zemi relativní volnost – vyzkoušela jízdu pchjongjangským metrem, odebírala jídlo na příděl, zažila nedostatek vody, vyjela si do hor mimo hlavní město. Během výuky se s učiteli bavila o běžném životě. Ale i tato „svoboda“ pohybu a projevu byla vždy a všude regulována tajnou policií. Neustále ji někdo kontroloval, zastavoval na ulici, zakazoval někam jít. Jednou dokonce pocítila děsivou realitu severokorejského režimu na vlastní kůži během oficiálního výslechu. I přesto pro ni bylo těžké to tam nemilovat. Tato náklonnost ke čtenářům promlouvá z listů knihy. Některé věci byly pro autorku (a budou i pro čtenáře) úsměvné, jiné šokující, převažuje však pozitivní přístup a vděk za nabyté zkušenosti.
Z jejího vyprávění se například dozvíte, co je nekrokracie, proč jsou tam zakázané sakury, jak Vůdce vynalezl neděli či hamburgery a čím vším je vinno počasí. Jenže na druhé straně vám také bude připomenuto, že u nás máme pořád co jíst, kam si dojít k lékaři, po toaletě můžeme normálně spláchnout, říkat a oblékat si, co chceme – u nás běžné věci jsou v Severní Koreji výhradním právem společenské smetánky.

Napsat knihu s touto tématikou je výsada a zároveň břemeno. Nina Špitálníková píše s nadšením a zaujetím o věcech, které pro naprostou většinu lidstva zůstanou velkou neznámou. Text je velmi čtivý a motivuje k hledání dalších informací o této zemi.
Na druhou stranu postrádá propracovanou strukturu; většinou se jedná o útržkovité historky často přerušené faktografií. Často není jasné, který rok jejího pobytu se stala která událost. Nemá to hlavu a patu a místo subjektivního shrnutí jsou na konci uvedeny stručné dějiny KLDR (což oceňuji, ale ne úplně v kontextu tohoto typu knihy). Knize by navíc prospěla rázná revize pravopisu.
I přes zmíněná negativa mohu knihu jen doporučit. Vypráví ji odborník, nadšenec a člověk, který tam -dvakrát- skutečně byl.

Komentáře (0)