Na šachovnici světa

recenze

Seriózní knihy zaobírající se světovým uspořádáním a mezinárodními vztahy jsou lákavou četbou pro ty čtenáře, kteří mají rádi politiku a historii, ale nespokojí se pouze s daty a jmény. Velkých syntetizujících publikací zaměřených na vybraná údobí světových dějin či konkrétní regiony, vyšlo od roku 1989 i u nás docela dost, byť mnohé významné tituly na svůj překlad stále ještě čekají.
Henry Kissinger byl z titulu svých funkcí velkou část svého života přímým aktérem toho nejvýznamnějšího, co se v globální politice druhé poloviny 20. století událo. Kromě toho působil jako akademický politolog. Je tedy osobou k napsání podobného díla nanejvýš kompetentní.
A na obsahu a formě knihy je to znát. Je napsána fundovaně se znalostí věcí a patřičným nadhledem.
Přes výše uvedené je „Uspořádání světa“ publikací napsanou nekomplikovaně a čtivě, což jí činí dostupnou širokému okruhu čtenářů.
Autor se zaměřuje na významné historické linie světového uspořádání, čímž dosáhl toho, že kniha má rozumný rozsah. Na druhou stranu je to na úkor méně významných linií a regionů, jež autor tím pádem ignoruje.
Kniha je strukturována do devíti kapitol a úvodu a závěru. Jednotlivé kapitoly jsou věnovány geografickým regionům, které splývají s jednotlivými civilizačními okruhy. Jejich členění není nepodobné, tomu, které zvolil Huntington ve svém “Střetu civilizací“. Je to však logické a de facto i Kissinger staví na tom, že regiony od sebe odlišují kulturní – civilizační identity.
Kissinger vychází z konceptu mezistátního uspořádání nastoleného Vetsfálským mírem po Třicetileté válce. Konceptu, který je postaven na systému ekvilibria – rovnováhy mezi státy - a jejího udržování účelovým sdružováním do koalic podle toho, kdo a jak systém rovnováhy narušuje. Vestfálské uspořádání je pak paradigmatem, jímž je poměřován světový politický vývoj následujících staletí v těchto regionech: Evropa a Rusko, Střední východ a islámské země, se zvláštním důrazem na Irán, (který, jak se opět ukazuje, je od roku 1979 noční můrou USA), asijské mocnosti Čína, Indie a Japonsko a nakonec USA.
Na vše je nahlíženo optikou americké diplomacie, respektive amerických zájmů. Spojené státy jsou v Kissingerově podání jednoznačně velmocí, která se pro své emancipaci na přelomu 19. a 20. století ujala role globálního supervizora mocenské rovnováhy v duchu vestfálského systému a svým způsobem v této roli nahradila britské impérium, které především díky své námořní dominanci plnilo tuto roli do té doby.
Pro zaryté odpůrce USA a jejich politiky může být Kissingerova prezentace zahraničních zájmů USA coby důsledek politického idealismu vloženého jim do vínku otci zakladateli trnem v oku. Ukazuje totiž, že v mnoha případech USA nevstupovaly do světového dění s mocenskými ambicemi a opakovaně po takových angažmá podstatně redukovaly svoje vojenské síly ve snaze dominovat myšlenkami, nikoliv zbraněmi. USA staví na síle své morálky, nikoliv zbraní. Tento idealismus byl opuštěn de facto příchodem Korejské a následně studené války.
Podstatnou roli v autorových úvahách týkajících se zejména druhé poloviny minulého století, hrají jeho vzpomínky a vlastní zkušenosti. Jako vrcholný diplomat absolvoval mnoho klíčových jednání a může si je dovolit - více než kdo jiný – komentovat. Z tohoto hlediska je kniha velmi zajímavá a originální.
Závěr knihy je věnován úvahám o budoucím vývoji světa z pohledu moderních technologií – těch vojenských i civilních, pokud to lze vůbec rozlišit. Ukazuje, jak je těžké pracovat s pojmem demokracie v době sociálních sítí a jak snadno jsou lidé manipulovatelní. Naznačuje, že poměřování sil už zdaleka nebude záležitostí počtu jaderných hlavic a strategických nosičů, ale střetů v kyberprostoru, což se stále častěji ukazuje v každodenním životě.
Co je na Kissingerově přístupu sympatické, je pragmatismus a důraz na moc slova a vyjednávání jako klíčového nástroje k dosažení rovnováhy a pochopení, o které se snaží v průběhu celé knihy.

Komentáře (0)