Na počátku byla Ďáblova sázka s Bohem

recenze

Faust (1973) 4 z 5 / rencovav
Faust

Pamatuji si, jak jsem poprvé narazila na citát Johanna Wolfganga Goetheho. Tehdy jsem netušila, kdo to byl, pouze mi jeho jméno něco vzdáleně připomínalo. Když jsme pak na podzim v němčině probírali předložky se třetím pádem, uvedla naše učitelka jako příklad k von právě tohoto autora. V dubnu jsem dostala příležitost vybrat si zkušební recenzní výtisk nakladatelství Omega a jelikož jsem musela vybírat z novinek, Fausta jsem si všimla okamžitě. A měla jsem jasno.

(Následující shrnutí děje pravděpodobně obsahuje spoilery. Protože však věřím, že nejvíc se dá na díle ocenit autorův básnický um, hlavní zápletky díla prozradím. Pokud ale nechcete znát ani ty, doporučuji si místo následujících odstavců přečíst jinou anotaci ke knize.)

Na samém počátku se Bůh nechá vyprovokovat ďáblem - Mefistofelem - sázkou o lidskou duši. Lidstvo je v tomto "souboji" zastoupeno doktorem Faustem. Bůh věří, že se Faust nenechá svést satanovými sliby věčné mladosti a zůstane mu věrný. Jenže doktor v této době dochází k poznání, že i když celý život jen střádal informace, studoval všechny možné vědy a získal různé tituly, se vlastně vůbec nic nenaučil a nedozvěděl. A ještě ke všemu tyto zbytečnosti vnucoval všem svým žákům.
V této chvíli se objeví Mefistofeles a slibuje mu splnění všech jeho přání a zjevení věcí, které ostatní lidé nevidí. To vše pod podmínkou, že až najde v něčem uspokojení, bude na oplátku sloužit on Mefistovi. Faust přijímá. A tak si začne užívat života a všech jeho slastí i neřestí. To vše za pomoci Mefista.
Při cestě světem potká Faust v jednom malém městečku krásnou Markétku. Nyní je Faustovou jedinou touhou strávit s Markétkou alespoň jednu noc. Díky Mefistovi se mu to podaří. Markétka mu opětuje lásku. Tím ale Markétka upadá v opovržení mezi největší chátru. Zabije svou matku a utopí své a Faustovo dítě. Mezi tím zavraždí Faust v souboji jejího bratra. Markétka je odsouzena k popravě, ale Faust jí nabízí záchranu. Odmítne. Tím je spasena, protože nepodlehne ďáblovu pokušení a odevzdá se Bohu.
Ve druhém díle je Faust nešťastný z Markétčiny smrti. Mefistofeles se ho pokouší rozptýlit a zavede jej na dvůr, kde má doktor zapomenout na tuto tragédii. Je sice zahrnut vděčností za objev papírových peněz a láskou starověké krásky Heleny, ale spokojenost stále nenachází. Nakonec již jako slepý stařec žádá císaře o bažinatý kus mořského břehu, který odvodní a zúrodní. Konečně nachází smysl svého života. Podle úmluvy s Mefistem má nyní jeho duše propadnout ďáblu, ale díky svému ušlechtilému záměru pomáhat druhým lidem je zachráněna před peklem a spasena. Ukazuje se, že není nikdy pozdě obrátit se na pravou cestu, pokud člověk opravdu upřímně lituje svých hříchů.

(Konec části plné spoilerů.)
(Co leské, pro mžik zrozeno; pak mizí. Dál potrvá však potomstvu, co ryzí.)

Postava doktora Fausta je snad jednou z nejpřitažlivějších literárních postav pro autory i pro čtenáře. Možná je to tím, že trocha Fausta je v každém člověku. Klademe si otázky, na které není možné odpovědět, občas zatoužíme znát tajemství života a nejednou nám hlavou kmitne marná myšlenka na oklamání smrti. Absurdnost této snahy vede nakonec k poznání, že i faustovská témata bychom měli brát s humorem a nadhledem.

Johann Wolfgang Goethe byl jedním z mnoha spisovatelů, kteří zpracovali do literární podoby starou pověst o doktoru Faustovi. Teprve on dal však Faustovi konečnou podobu, takovou, jakou známe dnes. Jen konec, kdy se ukáže, kdo kdo - jestli Bůh nebo Ďábel - vyhrál sázku o lidskou duši, je lehce pozměněný do milosrdnější formy oproti původní verzi příběhu. Goetheho vrcholné dílo Faust vyšlo ve dvou dílech, přičemž ten druhý spatřil světlo světa na sklonku autorova života.

Faust je filosofická báseň v dramatické podobě. Díky převažujícímu rýmování se čte poměrně lehce, ačkoli je zapotřebí během čtení zapojit i šedé buňky mozkové a popřemýšlet nad autorovým záměrem. Zatímco první díl je světštější s větším podílem děje, v druhém se spíš setkáváme s filosofickým, místy poměrně náročným, zaměřením.

Autor prostřednictvím ústředních postav líčí nejen své myšlenky a názory, ale neustále zdůrazňuje, že sebevědomí a víra v sama sebe má velikou roli v našem žití. S problémem bloudění se setkáváme neustále. Jak v duchovní, tak i ve světské literatuře. Duchovní většinou končí absolutní oddaností Bohu. To sice pomůže vyřešit otázku existence jedné osobě, ale Goethe uvažoval materialisticky. Jeho naplnění tedy spočívá ve službě jedince celku.

(Jeť dlouhé umění a krátké naše žití!)

Goethe Fausta, který se v pověstech objevoval například jako černokněžník lačnící po moci, zpracoval do nové umělecké podoby. Klasický souboj mezi dobrem a zlem nekončí tak jednoznačně ve prospěch dobra jako dříve. Jméno Faust pochází z latinského faustus, což znamená příznivý. Už jen z toho vyplývá, že Goethe nepodával Fausta jako negativního hrdinu, i když tak měl být nejspíš v Goetheho době chápán. Goethe si nedělal moc hlavu s nějakými pravidly klasicismu, neboť základním námětem je neustálé bilancování na hranicích dobra a zla, lásky a nenávisti, pomsty a odpuštění, hříchem a dobrým skutkem, zbožností a světským ateismem. Jako by se díval na svět mnohem objektivněji. Hlavními postavami jsou Faust, Mefistofeles a měšťanka Markéta.

Dílo, ač se díky štítku "klasická", mnohdy "povinná literatura" považuje mezi lidmi jako zapovězená nicneříkající nudná bichle, doopravdy stojí za přečtení. První díl Fausta učaruje každému a nemyslím si, že by ho někdo nepochopil, a pokud budete tápat v druhém díle, kde občas není lehké zorientovat se v čase, místech nebo v postavách, vždycky si můžete nechat poradit internetem či v tomto směru vědoucími lidmi.

Rýmovaný děj má v sobě nepopsatelné kouzlo, které dodává knize jedinečný nádech opravdovosti. Za vynikající výkon však nemohu oceňovat Johanna Wolfganga von Goetheho, jemuž náleží spíše nápad, děj a úvahy, ale známého českého překladatele, básníka a literárního historika Otokara Fischera, před kterým bych se při setkání doopravdy nejspíš sklonila. Přeložit poezii je mnohonásobněkrát těžší výkon - překladatel nesmí dbát jen na překlad vět, do souvislostí musí dávat verše, rýmy, počty slabik i zachování smyslnosti a určitého stylu autora. Nesmí vypustit podstatné části, ale musí dodržet originální stylistiku. Opravdu tedy všechny překladatele obdivuji a pana Otokara Fischera obzvlášť. Přeložil rýmované dílo musí být o to těžší...

Kvality knihy i má doporučení jsem již sdělila. Nezbývá než pousmát se nad skvělým literárním zážitkem a trochu se zamračit nad zjištěním, že jsem si díky druhému dílu Fausta uvědomila, že se vlastně vůbec neorientuji v antickém Řecku. Čas to napravit.

Mé hodnocení:
★ ★ ★ ★ ☆

Komentáře (3)

Přidat komentář
LordSnape
LordSnape
15.05.2014

Tak předně by bez Goetheho asi žádný Faust nebyl a to je zřejmě ta největší zásluha, kterou si překladatel, ač už takového významu jako pan Fischer, přisvojit prostě logicky nemůže.

rencovav
rencovav
08.05.2014

Neříkám, že pan Goethe má na knize druhořadé zásluhy, to ani v nejmenším, jen jsem chtěla zdůraznit svůj obdiv k někomu, kdo dokáže zachovat myšlenku a zároveň přeložit veršované dílo do rýmované češtiny. ;)


Koka
Koka
07.05.2014

Hodně mě zaujalo, že si někdo "troufne" napsat recenzi na Goethova Fausta, a tak jsem jí - na rozdíl od desítek zde uveřejňovaných quasi-recenzí - i celou poctivě přečetla. Názor, že JWG je jaksi POUZE autorem a původcem "nápadu, děje a úvah" , ale hlavní zásluhu má na díle pan překladatel, je zajímavý a i dosti ojedinělý. Zvláště zde, na DK, kde o kvalitě překladu málokdy padne hezké slovo. Ano, překlad pana O.F. je hezký a srozumitelný, nicméně si myslím, že i pan Goethe nějaké ty zásluhy na tomto díle má, a ne zrovna druhořadé :-)

K tématu rozhodně doporučuji (spíše než "si nechat poradit internetem") seznámit se s touto publikací:
http://www.databazeknih.cz/knihy/kniha-o-faustovi-125965
a jako jistou dobovou kuriozitu doporučuji do pozornosti:
http://www.databazeknih.cz/knihy/vyklad-goethova-fausta-163742 .