Muzeum prazvláštních věcí

recenze

Muzeum prazvláštních věcí (2014) / Stefanie G. (233 views)
Muzeum prazvláštních věcí
Takhle vypadá láska, řekla Maureen. Sama k tobě přijde, a když se tak stane, musíš poznat, co to je, a hlavně - a to je možná ještě důležitější - co by to mohlo být.
- Muzeum prazvláštních věcí, str. 251


New York v roce 1911
Je to jen pár dní zpět, co jsem na blogu publikovala článek, který se věnoval fotografiím z New Yorku v roce 1911. Bylo to právě Muzeum prazvláštních věcí, které mě navedlo k tomu, abych se poohlídla po historii Coney Islandu, po těch děsivých požárech, po tom opěvovaném Dreamlandu. A stálo to za to. Fotky byly mrazivé a v mnoha lidech jsem poznala inspiraci pro Alicinu knihu. Sama v Poděkování zmiňuje, že jsou v knize sice některé nepřesnosti, ale některé postavy opravdu existovaly.
Kupodivu sama nevím, jak mám začít s recenzí na tuto knihu, protože je stejně jako její název prazvláštní. A to doslova. Často jsem se v ději ztrácela, protože je vyprávěn "ich" formou z Coraliina pohledu, pak následuje klasické vypravování zaměřené na Coralii a současnost, a vyprávění příběhu "ich" formou z pohledu Eddieho a znovu klasické vypravování tentokrát ze současnosti, ale zaměřené na Eddieho. Nevím, jestli vám to aspoň trochu dává smysl, ale je to, jako byste se prokousávali minulostí obou hlavních postav skrz jejich vzpomínky a pak se z vyprávění dostali do současnosti. Rozhodně je to zajímavý způsob a já se s něčím podobným setkala teprve teď u Případu Amelie. Jenže v tomto případě to příběh dělá krapet zmatenější, než by bylo potřeba.
Coralie je zvláštní hlavní hrdinkou. Je plně oddaná svému otci a poslechne ho na slovo. Ten vlastní Muzeum prazvláštních věcí, kde zaměstnává živé zázraky přírody. Monstra. Deformované lidi. Byly časy, kdy jeho pověst vzkvétala, ale ve chvíli, kdy se začal stavět Dreamland, na slávu Muzea prazvláštních věcí lidé zapomínali. Už pro ně nebylo tak děsivé, že potkávali srostlá dvojčata, či lidi bez rukou a nohou. A Coralie se vlastně řadí mezi ně. Její otec ji vychoval tak, aby vydržela pod vodou déle než normální lidé. Připadala si, že skoro ani nepotřebuje dýchat. To ještě netušila, že si ji otec vychovává jako svou malou mořskou vílu, která jednoho dne bude vystupovat s ostatními nestvůrami a to v akváriu pro pobavení ostatních. Coralie ale byla silná a zvídavá, jenže také bojácná. Na jednu stranu říkala, jak se vzepře, jak se v ní v jednu chvíli něco zlomilo, ale nedokázala otci říct ne. Nikdy. Ať po ní chtěl cokoliv. A že to vždy nebylo hezké. Vlastně až odporné.
Eddie přijel do New Yorku s otcem z Ukrajiny. Emigrovali, když se schylovalo k válce a zavraždili mu matku. Otce viděl jako slabocha. A i když byli ortodoxní židé, pomalu ale jistě se od této víry distancoval. Zlom přišel ve chvíli, kdy se v jeho očích otec pokusil spáchat sebevraždu. Pak už to šlo s Eddiem z kopce.
Tak jako on, i Coralie mají těžké životní příběhy. A kdybych vám je měla alespoň trochu osvětlit, byla by to recenze aspoň na pět stran. Muzeum prazvláštních věcí je neskutečně komplikovaným příběhem dvou mladých lidí, kteří nemají téměř nic společného, ale přece jen je osud jednoho dne svede dohromady. Je příběhem New Yorku na počátku dvacátého století, kdy všechno divné a nepřirozené bylo odsuzováno. A je příběhem, který má hloubku, ale přes to všechno nemusí každému sednout. I já se jím prokousávala. Ale fascinoval mě realistický popis uliček, postav, vůně… Alice dokázala to, že když jsem se opravdu začetla, bylo to, jako bych tam s postavami byla také. Rozhodně to ale není jednoduché čtení. Budete z něj zmatení, možná budete občas i nadávat, ale jakmile se přehoupnete přes půlku, budete mít většinu času povytažené obočí. Já sama jsem zírala na změnu, jaká nastala. Kniha začala být konečně zajímavá. S dějem. Nejen s popisem minulých a současných, občas ohavných událostí.
Pokud knize dáte šanci, a já věřím, že ano, musíte si uvědomit, že je příběh náročný a těžký. Hluboký. Není to jednohubka na posezení. A Alice občas nešetří ošklivými popisy. Navíc Profesor, Coraliin otec, je pěkně zvrácená osoba.
Samozřejmě, že se nesetkáte jen s těmito zmiňovanými postavami. Těch je tu moře. A to doslova. Je možné, že se v nich budete občas ztrácet, ale zas tak náročné to není. Zvyknete si, až všechny poznáte blíž.
Co se konce týče, vzal mi dech. Rozhodně jsem takové rozuzlení nečekala. Ale i přesto v něm byla scéna, které mi přišla nereálná. Stejně jako mi přišlo pár předchozích situací moc urychlených a nesmyslných. Stále jsem ale lpěla na historickém New Yorku a dozvěděla jsem se mnoho užitečných a zajímavých věcí. Tím se mi kniha zapsala do paměti a jen tak z ní nevyklouzne. A i když to nebyl můj šálek čaje a trvalo mi neuvěřitelně dlouho, než jsem ji přelouskala, jsem ráda, že jsem měla tu možnost ji přečíst.
Muzeum prazvláštních věcí tak doporučuji všem, kteří mají rádi výzvy, nevadí jim zdlouhavé vyprávění situací a popisu okolí či pocitů, těm, kteří mají rádi historické romány a rádi se dozvědí něco o New Yorku v roce 1911, kdy jej zachvátily dva významné a velké požáry. A taky těm, kteří si chtějí přečíst něco náročnějšího a "odpočinout" si od všech těch přeslazených a romantických knih… Zkuste dát Muzeu prazvláštních věcí šanci a možná budete překvapeni tím, jak prazvláštní příběh to je.

Komentáře (0)

kniha Muzeum prazvláštních věcí recenze