Může se vrátit

recenze

Agnes Ravatnová je spisovatelka norské národnosti, která se českým čtenářům představila roku 2007 prostřednictvím románu Týden 53. V únoru letošního roku vyšel v nakladatelství Plus překlad jejího dalšího díla s názvem Ptačí tribunál, za nějž získala Cenu mladých kritiků a ocenění norského rozhlasu za nejpopulárnější rozhlasovou adaptaci. Příběh byl v zahraničí dokonce inscenován v divadle, dočkal se mnoha překladů a byl nominován na jednu mezinárodní cenu.

Allis Hagtornová působila jako televizní moderátorka oblíbeného historického pořadu a žila se svým partnerem dokud se však nestalo něco, co ovlivnilo její dosavadní život. V důsledku veřejně propíraného skandálu dobrovolně opustila svou pracovní pozici a všechno, co tak důvěrně znala. Místo toho, aby se snažila o nějakou nápravu, vydá se pryč - na dobrovolnickou práci k tajemnému muži, který čeká na to, až se jeho manželka vrátí z cest. Do té doby se má Allis starat o jeho zahradu, ačkoliv se o zahradničení nikdy nezajímala a nic o něm neví. Mimoto si má ještě stoupnout k plotně a vařit mu. Na oplátku za to od něj dostane střechu nad hlavou a možnou druhou šanci na lepší budoucnost. Jenže jak v sobě nalézt alespoň špetku naděje, když se nacházíte na izolovaném fjordu v přítomnosti pouze jednoho dalšího člověka?

Ptačí tribunál je na obálce popsán jako rafinovaný příběh dvou zlomených duší pod jednou střechou. Jeho žánr se nedá jednotně specifikovat, neboť příběh je všehochutí - v první řadě se jedná o psychologický thriller nesoucí prvky společenskokritického románu. Zároveň by se díky opravdu důkladnému poznávání a vývoji dvou hrdinů dalo říci, že se jedná o zkoumání lidských vztahů.

Příběh je vyprávěn ich-formou Allisinými ústy a je zvláštní tím, že v dialozích nejsou u přímé řeči užívány uvozovky. Zpočátku může tento fakt dělat při čtení neplechu, ale s přibývajícími stránkami začneme zjišťovat, že se jedná o autorčin záměr. Díky němu totiž na čtenáře padne tíha ponurosti a tušení něčeho zlého, které jsou všudypřítomné a téměř hmatatelné v celé knize. Ponurost navíc dokresluje těžký příchod jara, který vládne, když Allis u Sigurda nastoupí.

Ačkoliv má kniha jen dvě stě stránek, po dočtení se budete cítit jako kdyby jste právě uběhli svůj první maratón. Ptačí tribunál je totiž bohatý na důkladné popisy, i když je příběh celkově spíše nedějový. Někdo by mohl namítat, že je naprosto nudné to, o co se Allis pokouší při svých úspěších a neúspěších týkajících se zahradničení a kuchařského umění, ale prostřednictvím těchto stereotypů můžeme zjistit, že skutečně dobrý příběh lze sestavit na základě maličkostí. Ptáci v názvu a na obálce zde hrají velkou roli. Ptáte se jakou? To si budete muset zjistit sami.

Nemohla jsem se pohnout. Tělo jsem měla těžké a neohebné jako ztuhlá železná vrata. Dlouho jsem ležela a dívala se na suky na stropě, pak jsem se zvládla překulit z matrace na zem. Jaká pitomost. Kdy jsem naposledy nějak fyzicky pracovala? Nikdy. A pak mě najednou napadne, že budu několik hodin hrabat trávu a hlava nehlava kopat do ztvrdlé země. (Str. 16)

Ne každý den nám v životě svítí slunce, občas se v něm přežene pořádná bouřka. Ta však většinou záhy poté odezní. Když se opět vyjasní, ne každý z nás pokračuje s hlavou hrdě vztyčenou. Někteří by nejraději na své dosavadní problémy zapomněli a utekli na míle daleko. Do této kategorie “nešťastných nešťastlivců” spadají i dva hlavní hrdinové Ptačího tribunálu, Allis Hagtornová a Sigurd Bagge. Kromě nich se v příběhu párkrát objeví majitelka obchůdku se smíšeným zbožím, který je vzdálený pár kilometrů od Sigurdova domu. Allis a Sigurd mají svá tajemství, která čtenářům pomalu, ale jistě předkládají v nepatrných detailech. Skoro jako kdybychom skládali puzzle. O to překvapivěji pak na nás některé odkryté informace zapůsobí. Ačkoliv jsou některé z nich očekávané, kouzlo toho okamžiku nám nedá v klidu vydechnout.

Sigurd je tajemnou postavou, má rád ticho a svůj zavedený řád. Většinu času tráví ve své pracovně a nebo zcela náhodou někde překvapí Allis. Ta se snaží sžít s jeho zvláštním charakterem. Oba se postupně oťukávají - jednou je jejich poznávání se na dobré cestě, ale záhy je vše otočeno o tři sta šedesát stupňů a jsme postaveni nohama zpět na pevnou zemi, jako kdybychom si stoupli pod ledovou sprchu. Přesně takto nevypočitatelný je jediný mužský hrdina této knihy.

Allis se oproti němu vážně snaží o to, aby spolu nějak vycházeli. Oba dva si občas rádi přihnou vína, a to se jim pak lépe vypráví. Allis navíc příběh oživuje vyprávěním severské legendy o Baldrovi, druhorozeném synovi Ódina a Frigg, který byl soudcem lidí a bohů. S touto legendou se seznamujeme postupně, ne najednou.

Ptačí tribunál je velmi emotivní kniha, která ve čtenáři vyvolá spoustu pocitů, obzvláště těch negativních. Nejeden z nás bude při čtení cítit vztek na Sigurdovu netečnou povahu a jeho podivné chování. Zároveň však máme obavu z toho, co se dozvíme, neboť se kolem nás nachází spousta otazníků, na které dostáváme odpovědi dost pozvolna.

Já jsem z této knihy nadšená. Sice mi ani jedna z postav nikterak nepřirostla k srdci, ale nebránilo mi to v tom, abych hltala každé slovo. Díky těm dvěma jsem totiž při čtení prožila tolik rozporuplných pocitů - soucit, vztek, lítost, naději. Dlouho jsem nečetla knihu, kterou chcete zároveň odložit a zároveň co nejrychleji přečíst. Toto dílo bych doporučila spíše náročnějšímu čtenáři, neboť ten ho dokáže náležitě ocenit.

Obálka českého vydání Ptačího tribunálu je totožná s anglickým vydáním. Kniha je moc krásně zpracovaná, takováto pečlivá práce se dnes, bohužel, málokdy vidí. Už tento fakt upoutá vaší pozornost k tomu, abyste po ní sáhli. Pokud se tak stane, rozhodně nebudete litovat.

Komentáře (0)