Mrtví na vinici? To se musí vyřešit

recenze

Milena Mathausová čtenáři přináší dvousetstránkovou knihu, v níž se mísí detektivka s prvky historického románu. Mrtví na vinici však nemají přímo vyhraněný žánr, jsou spíše směsí různých aspektů, které dohromady dávají trochu zvláštní kombinaci.

V případě Mrtvých na vinici je dobré zdržet se líčení děje (i když by bylo stručné), protože vše podstatné je řečeno v samotné anotaci. Napsáním dalších faktů by se již jednalo o prozrazování děje. A to zejména z důvodu celkově jednoduché koncepce, se kterou Milena Mathausová přichází. Kniha je navíc vcelku čtivá, takže v kombinaci s jednoduchostí se čte bez nějakých obtíží, stránky ubíhají rychle.
Milena Mathausová nic zbytečně nekombinuje, nevyužívá moc kliček, takže příběh je pro čtenáře spíše přímočarý. To je pro Mrtvé na vinici dvousečná zbraň. Na jedné straně se tak lidé v knize neztratí, na druhou stranu je však celý příběh mnohdy snadno předvídatelný a stává se tím pádem nezajímavý.
Mrtví na vinici jsou prohlašováni za detektivku z 16. století. To je pravda pouze částečně. Ano, hlavní představitelé – Prokop a Hanuš - řeší případ mrtvého hlídače, k němuž se přidávají další a další okolnosti, ale oné detektivní části je tak mizivé procento, že se od teď může detektivkou nazývat každá kniha, v níž hrdina jde hledat svoji oblíbenou cukrárnu.
To ostatní vyplňuje jakási vata, která sestává z líčení atmosféry tehdejší doby a popisování vztahů v Michli, pátrání Prokopa a Hanuše je pouze okrajové a až ke konci je vidět pořádnou detektivku s hezkou zápletkou, která kdyby byla pojata vážněji a důkladněji, mohla i čtenáře překvapit. Takhle nezbude člověku nic jiného, že smutně zakroutit hlavou a povzdechnout si nad neuceleností knihy.
Přesto jsou Mrtví na vinici příjemnou oddechovkou a je jisté, že mnozí čtenáři si ji bez problémů užijí. Vyzdvihnout lze jednoduchost, s jakou autorka příběh přednáší a čtivost, díky čemuž bude oněch dvě stě stránek v cuku-letu přečtených.

Komentáře (0)