Mrazivý povzdech východní Evropy.

recenze

Psí park (2020) / Podlavicí
Mrazivý povzdech východní Evropy.
Psí park. Místo, kde se setkává historie s budoucností, místo, kde se střetávají ztracené ideály s posledními kapkami naděje. Sofi Oksanen, Finka s finsko-estonským původem, jedna z mých nejoblíbenějších a zároveň nejznámějších severských autorek u nás, nám v knize Psí park opět předvedla, jak mistrný literární talent se v ní ukrývá. Což nám ostatně ukázala již ve svých předešlých dílech - vyzdvihla bych například světově proslulou Očistu, přinášející unikátní a čtivé lidské melodrama napříč generacemi, anebo Normu, tematicky podobně laděnou knihu k té, o níž dnes bude řeč.

Tentokráte zamíříme spolu s Olenkou, hlavní protagonistkou tohoto příběhu, do nedaleké země východního bloku – na Ukrajinu. Země, o níž je v posledním desetiletí dost slyšet, a to nemyslím v tom dobrém slova smyslu, je dnes, a vlastně vždy byla, synonymem strachu, války, korupce a bídy. A v tomto díle tomu není jinak. Psí park přináší unikátní, autentický, ještě o něco více mrazivý pohled na tamní politický systém, korupci, byznys uhelných baronů i byznys s mladými děvčaty, všudypřítomné tanky, bídu a neklid. Taková je Ukrajina, krásná země, pro své problémy a mentalitu ale nesmírně okatě přehlížená.

V Psím parku se prolínají vyprávění z doněcké oblasti, Talinnu i Helsinek. I toto dílo Sofi Oksanen je geograficky nesmírně pestré a informacemi o světovém dění nabité. Snad je tomu tak z toho důvodu, že sama autorka byla svými kořeny vždy nesmírně zmatená a žádná země pro ni nebyla domovem v tom pravém slova smyslu. Světová mapa zde funguje také jako jakési mrazivé a dusivé pozadí, které umocňuje bezmoc a beznaděj hlavní protagonistky, která je, co se charakteru týče, po celou dobu neutrální postavou, neexistuje zde nějaké citové zabarvení či sympatie, které by nás k ní přitahovaly. Přesto je hlavní hrdinka určitým způsobem nová a jiná, je to literární postava, kterou si zapamatujete snadno – tak snadno ji už pak ale z mysli nedostanete, na to můžete vzít jed.

Byznys s dárcovstvím vajíček je ale to, o co zde primárně běží. A není to hezké čtení. Osobně musím říci, že jsem při čtení koukala s otevřenou pusou. Tak citlivé téma se samozřejmě málokdy dostane do médií či tisku, natož tak citlivě a autenticky, jak to zde podala sama autorka. Je to děsivý byznys za hranou. Jako žena se přímo děsím pomyšlení, že by někde na světě vyrůstalo dítě, které bych prodala někomu jinému. Po přečtení této knihy jsem se touto problematikou začala zabývat více - a jsem z toho velmi, velmi znechucená. Děje se to totiž dnes a denně, dle statistik se do tohoto byznysu za účelem velmi dobrého finančního zisku pouští především mladé ženy a studentky ze zemí východní Evropy – ženy, které si ještě neuvědomují, co to pro ně v následujících letech života může znamenat…

Psí park ve vás vyvolá tíseň v kteroukoli denní dobu. Je to kniha stojící na reálných, mrazivých faktech, podložená ještě mrazivějším a tísnivějším pozadím denně přehlížených světových událostí. Na poměrně malém prostoru se zde tísní nehumánní byznys s dárcovstvím vajíček, beznaděj mladých neplodných párů, odpudivé pozadí špinavých uhelných dolů a ukrajinské politiky a lapání po dechu člověka, který se do všech těchto věcí namočí a bojuje o přežití. Psí park je v rámci možností výborná kniha. Je ale až nesnesitelně odpudivá. Odpudivá svým prostředím, svými protagonisty, svou dějovou linkou. Je ale nadčasová. A velmi aktuální.

Děkujeme společnosti Euromedia Group, a.s., za poskytnutí recenzního výtisku.

Komentáře (0)

kniha Psí park recenze