Moje nejdražší, jediná lásko,..

recenze

Jennifer Stirlingová po autonehodě ztratila paměť. Píše se rok 1960. Svůj život nyní příliš nepoznává a necítí se v něm spokojeně. Vše se ještě víc zamotá, když najde dopisy, které jsou adresované jí. Od jejího milence. Co se vlastně před nehodou stalo?

Jennifer mi byla sympatická. Líbil se mi ten oheň v ní, její (alespoň počáteční) snaha nenechat se zadupat manželem („On tě rozdrtí, zabije v tobě všechno jedinečné.“). Litovala jsem ji, život s Laurencem (s Larrym, jak by jistě chtěl, abychom ho oslovovali) musel být k nevydržení. Byla to nešťastná bytost, neschopná vymanit se z nezdravého vztahu kvůli pravidlům tehdejší společnosti. Jsem šťastná, že jsem se narodila do doby, kdy hlavním údělem ženy už není být jen dobrou manželkou. Manželkou bez názoru, která se má hlavně starat o to jak vypadá, aby zdobila svého manžela. Manželkou, jejímž hlavním posláním je starat se o domácnost a děti.

Anthony O´Hare, kouzelník se slovy, novinář, Boot, další z postav, kterou jsem si zamilovala. Asi každá žena by alespoň jednou za život chtěla dostat dopis „ve stylu Boota“.

„Přistoupila k němu tak blízko, že i v tlumeném světle viděl každou sebemenší pihu na její tváři, každou řasu zahrocenou v černou špičku tak ostrou, že dokázala probodnout muži srdce.“

Ellie mi byla nesympatická od první stránky. Nemám v lásce lidi, kteří mají poměr se zadaným protějškem a pořád vzdychají nad tím, proč ji nenapíše nebo nezavolá. Ke konci už jsem ji dokázala snášet lépe, ale až v tu chvíli, kdy se víc skamarádila s Rorym.

Moira Parkerová, zvláštní osoba, ani nevím, jestli jsem ji měla ráda nebo ne, každopádně mě překvapilo, že dala Jennifer tu důležitou složku o azbestu. Larry ji dost podcenil. V příběhu už pak nebyla žádná zmínka o tom, jak to s ní dopadlo. Zůstala ve firmě na jiném postu, odešla jinam nebo ji Larry vyhodil?

Osud, náhoda, míjení se, snaha najít společnou cestu, láska, oběti, trpělivost a šťastné shledání. Takto bych definovala Poslední dopis od tvé lásky.

Poslední dopis od tvé lásky mě přivedl i k zajímavé úvaze – nahlížím na nevěru před šedesáti lety jinak, s větším pochopením, než na tu současnou?
Na úvod chci říct, že se mi nevěra příčí a nezastávám názor, že je důležité „kam se dotyčný/dotyčná nakonec vrací“. Nevěru beru jako jednu z nejvyšších forem zrady. Posuzuji to ale z hlediska dnešní doby - máme právo se svobodně rozhodnout, s kým být chceme a s kým ne. Nesvazují nás žádná společenská pravidla, neexistují žádné domluvené sňatky, rozvod dnes už není prohřeškem proti společnosti, ženy nejsou závislé na mužích, mají vzdělání, jsou schopné se samy o sebe bez problémů postarat. Je tedy mnohem jednodušší zvolit si cestu nepodvádění.
Ale v minulosti bylo mnohem těžší odejít, obzvláště pro ženu, o to víc, měla-li děti. Neměla většinou kam odejít, neměla dostatek financí, neměla znalosti či vzdělání. Byl to takový lapený ptáček ve zlaté kleci, u kterého se na první pohled zdá, že má všechno, že mu nic nechybí. Ale on ve skutečnosti strádá a tak hledá alespoň kus štěstí někde jinde. Protože každý chce být šťastný a milovaný. Z tohoto pohledu, když nebylo kam jinam uniknout, se můj názor na nevěru trochu mění. Takže jsem ve finále držela pěsti, aby se Jennifer a Boot dali dohromady, i když to znamenalo, že byla Jennifer nevěrná.

Jedna věc mi v příběhu přišla zvláštní. Potom, co se Jennifer vrátila z Afriky, už neměla snahu Anthonyho hledat. Proč? Smířila se s tím, že když ho naposledy odmítla v hotelu, naštval se na ni tak, že ji už nechtěl vidět? Vážila cestu až do Afriky, aby ho našla a řekla mu, že je volná. Měla strach, jestli v Africe nepřišel o život. Pak se ale vrátí zpět do Londýna a už o jeho osud nejeví zájem? Proč ho nezkusila pravidelně hledat v kanceláři novin? Z jeho strany bych to ještě chápala, tu potřebu nekontaktovat ji, nevěděl, že se za ním vydala do Afriky, i když ve skutečnosti do ní ani neodjel. Myslel si, že kvůli dceři zůstala se svým manželem a už dál nechtěl zraňovat ji, ani sebe. Ale Jennifer se podle mě vzdala až moc snadno na to, jakou cenu tomu všemu obětovala.

Z trojice knih Než jsem tě poznala – Jeden plus jedna – Poslední dopis od tvé lásky, které jsem od autorky zatím četla, byla poslední zmiňovaná „nejslabší“. Ale i tak to byla pěkná a čtivá kniha, kterou doporučuji k přečtení, potřebujete-li něco na oddechnutí.

Komentáře (0)