Mnohovrstevnatá četba

recenze

I když je novela spíše krátký žánr, neznamená to, že toho nemůže zachytit mnoho. Wenjack kanadského spisovatele Josepha Boydena je právě takovou mnohovrstevnatou četbou.
Krátký příběh zobrazuje cestu Chanieho „Charlieho“ Wenjacka – indiánského odžibvejského chlapce, který byl odebrán rodičům a odvezen do internátní školy, aby byl převychován na křesťanství a angličtinu, a zapomněl tak rodný indiánský jazyk a zvyky.
On však spolu se dvěma bratry utíká do lesa, domů. Na jeho cestě ho pozoruje Manitou (indiánské božstvo) v mnoha zvířecích podobách, a popisuje velmi krásně, co se děje a bude dít s chlapcem. Chanieho domov je totiž od školy v Ontariu, kam byl odvlečen od svých rodičů, sester a psů, vzdálený stovky kilometrů a začíná zima…
Co mě opravdu zaujalo, byl jazyk autora. Chanieho cesta je popisována z mnoha úhlů pohledu vševědoucího Manitou, který je jednou bobrem, jednou hejnem bílých husic, a stále sleduje Chanieho na jeho strastiplné cestě. Pohled Chanieho je silně podbarvený indiánským světem a jazykem – prostředím, ze kterého pochází. Děj je posouván pomocí flashbacků, kdy se dozvídáme, co všechno Chanie během své internace ve „škole“ vytrpěl. Nádherně sestavené věty zpříjemňují čtenářský zážitek, vyprávění je plné obrazů, které jsou kruté – jako zákon přežití.
Autor do knihy vetkává koloběh života, jak se Manitou přeměňuje výš a výš ve zvířecí říši. Z myši se stává sovou a husami, klíšťaty, zajícem a rysy, pavouky, používá indiánská slova a celková nálada knihy je opravdu jedinečná. Smutek, který plyne z Chanieho hrozného života a konce, je vyvažovaný spravedlivostí přírodních zákonů.
Jsem ráda, že kniha poučuje čtenáře o hrůzách, co se děly v Kanadě s indiánskými dětmi, jejich osudy, i tom, jak bylo s dětmi v těchto školách zacházeno: hladověly, mrzly a byly znásilňovány a zabíjeny. Ukazuje, také jaká byla nouze o jídlo nebo splynutí indiánů s přírodou, jejich znalosti, které bílí učitelé, jimž indiánské děti říkaly Rybí bříška, nikdy nezískají. Osud, jaký potkal Chanieho, je podán tak skvostně, že čtenář neví, zda má raději obdivovat jazyk autora nebo plakat nad koncem knihy.
V červnu roku 2020 se v Kanadě našel masový hrob s 215 indiánskými dětmi a opět se ukázalo, že dětí zabitých nebo mrtvých v důsledků nemocí bylo v internátních školách mnohem více, než je oficiálně uznáno. Sám personál internátních škol žádné mrtvé nenahlašoval, a proto se nedá určit počet těchto dětí, které se staly jejich oběťmi, stejně jako jí je Chanie Wenjack.
I když je kniha krátká, je to spíše náročnější čtení, a proto doporučuji zkušenějším čtenářům a fajnšmekrům od 13/14 let.
Marika, 14 let

Komentáře (0)