Mnoho povyku… ale pro co?

recenze

Znáte Simpsonovi? Kdo vlastně ne. V jednom z dílů, kde se řeší Darwinova teorie druhů a teorie stvoření, vezme Marge Simpsonová do ruky knihu o evoluci a začte se do ní, protože chce zjistit „proč je kolem toho takový povyk.“ Zhodnotila jsem, že Marge má opět pravdu a udělala to samé ve vztahu ke knize o Milanu Kunderovi.

Protože když i jeden z nejhloupějších lidí, co znám, tuto knihu vzal do pracek a začal o ní tvrdit, jak je špatná a že je hrdý na to, že ji nečetl (!?), tak jsem nemohla jinak. A protože probudila vášně i v inteligentnějších kruzích, potřebovala jsem zjistit, proč.

Ke knize mě netáhla ani tak osobnost Milana Kundery. Popravdě, kromě toho, že byl a stále je (což pro mě taky bylo překvapením) českým spisovatelem a že napsal knihu Žert, o něm nic nevím. Z jeho tvorby jsem četla jen úryvek v čítance, a to právě z knihy Žert. Není se čím chlubit, to uznávám, ale mě knihy, kde se rozebírá sexualita, dost odpuzují. Prudérní až tak moc nejsem, ale tyto věci mě v knihách vůbec nezajímají a tvorba Milana Kundery, inu, nějak celé ty roky plynula kolem mě. Ale přitáhlo mě spojení s StB. Protože všichni mleli jen o kauze agenta Chodce. A že ho Milan Kundera prásknul.

Bomba, říkám si. Kniha, kde se píše blíže něco o StB. To je pro mě. Další příběhy, informace.

A ono to zase tak horké nebylo.

A všichni, co mleli v souvislosti s knihou jen o kauze Chodec, mají speciální místo v pekle, protože to bylo i s životopisem nebohého agenta roztaháno tak po 20 stranách a pak nikde nic, nehledě na to, že kauza je stará už 12 let, objevena ve spisech byla už v roce 2008. Emoce kolem toho tedy opravdu moc nechápu, ale asi to bylo pro mnoho lidí nové zjištění. Nebo si ve skoro 800stránkové knize nalistovali jen toto a pak začali křičet nebo si nevzali pilulky nebo nevím. Kauza to byla smutná, stát se to nemělo, ale tehdy se nemělo dít hodně věcí. Celá kauza Chodec vůbec není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát a že by zrovna zde byl v knize Kundera nějak pranýřován, toho jsem si ze svého úhlu pohledu taky nevšimla. Asi jsem neměla nasazené ty správné brýle.

Když jsem se tedy na prvních 200 stranách dostala k tomu „tučnému soustu“, přemýšlela jsem, o čem může být ten zbytek. O tom se do novin už moc souvisle nekřičelo a mezi nadávkami se toho o obsahu knihy taky moc vyčíst nedalo. Asi to stále připomínám, ale emoce kolem této knihy mě opravdu hodně překvapily a po dočtení svazku je stále nechápu. Když se v mnoha recenzích učení pánové vyjadřují na úrovni pavlačových tetek, a ještě toho moc neřeknou ke knize samé, jen dokola chrlí nadávky, je to zarážející.

Jenže ona ta kniha je opravdu o něčem více, než „jen“ o nešťastném Chodci, ono tam toho je o dost více. A je to opravdu jízda.

Ona totiž kniha samotná je sice životopisem Milana Kundery, ale ne jenom jím. Najdete zde popisy osudů mnoha dalších významných osobností své doby, náhled do čs. svazu spisovatelů od 50.let po normalizaci, spoustu jmen a kontextů doby, popis politiky, interakci umělců mezi sebou i dále. Svět krásný, velký, smutný, ale nesmírně zajímavý. Projevy Jaroslava Seiferta, Františka Hrubína na sjezdu čs. spisovatelů, činnost a postoje Václava Havla, život Pavla Kohouta a jeho totální myšlenkovou proměnu. To vše a mnohem více. Medailonky ze života rodiny Haasovy, nesmírně těžký osud křesťanského básníka Jana Zahradníčka a jeho rodiny, pravda o Janu Drdovi a zámku, kde bydlel (a dluhu, který tam po sobě nechal…), život a smrt Julia Fučíka bez obdivných komunistických skřeků. To vše mě nesmírně fascinovalo a stále jsem hledala více v dalších zdrojích. Při čtení knihy jsem si sehnala další svazky, které jsou v knize zmiňovány v nekonečném proudu různých knižních pramenů. A tím vším se táhne jako stříbrná nit osud Milana Kundery.

Právě Milan Kundera všechny tyto události a osoby spojuje. Někdy zmizí na dlouhou dobu ze stránek, aby se v jiném kontextu zase vynořil. Kniha ovšem není omezena jen na život Milana Kundery, pouze se drží osnov jeho osudu a když se k závěru přiblížíme k jeho životu opět blíže, autor se opět neváhá rozletět dále. Pokud tedy chcete vědět více i o kontextu doby a činnosti svazu čs. spisovatelů, je to báječné čtení.

I tak, povedlo se mi v knize najít něco, co mi vadí. Dost.

Autor je v mnoha recenzích popotahován za tendenční řečnické otázky a podsouvání nenávisti proti Milanu Kunderovi. Mohu potvrdit, že některé otázky jsou opravdu namířené proti Kunderovi, hlavně v místech, kde je vidět, že autor nemá příliš zdroje a pouští se spíše na pole odhadů a tezí. Ovšem, jestli je tady někdo, kdo mi osvětlí, kterého Nezvala je syn Vlastimil Fiala, budu mu dost vděčna, protože pátráním v životě Vítězslava Nezvala jsem již předtím zjistila, jak to s jeho legitimním potomkem dopadlo (blbě) a pak měl sestru Vlastu. Zavražděný Jindřich Nezval je bratrancem v odhadech.

A to mi vadí. Protože tohle mě praštilo do očí. Že na tomto něco nesedí. Pak se nabízí otázka, co všechno ještě nesedí?

Díky tomu, že první manželka Milana Kundery byla svědkem na svatbě rodičů mého nastávajícího muže, měla jsem představu i v této kapitole, že kromě toho, že jej pí. Haasová – Smrčková několikrát vyhodila, jiná fakta autor k tomuto svazku nemá. A právě tyto dva případy mi pomohly rozeznat, kdy si je textem autor dost jist a kdy vyplňuje prostor svými dohady. A těch míst bylo více. A to už mi skutečně vadilo.

Ne tak, abych začala křičet, vztekle psát, protože mi kniha dala mnohem více pozitiv, ale jsou věci, které se při práci s fakty opravdu nedělají. A to je podsouvání vlastních neověřených odhadů. Vím, že každá kniha i text je pouze názorem pisatele, ale jsou hranice, za které už se chodit v seriózních knihách nemá a tady bylo několik přešlapů. Taky se mi dost nelíbilo vyprávění jeho rozezleného přítele o Kunderově sexualitě, takové věci se ani přes vztek neventilují cizím lidem, ale v tomhle ohledu jsem trochu pruderní. A zde navíc hranici překročil p. dr. Pondělíček a autor knihy toho pouze využil.

Hodnotit tuto kontroverzní knihu je lehčí, než se zdá. Je dobrá. Je to super čtení, pokud Vás zajímá literatura, svět spisovatelů, útlak komunismu a příběh jednoho trochu prominentního kluka, jehož táta byl skalní milovník SSSR a on měl rád svého tatínka. Takže si v sobě nesl pozitivní vztah, daný v rodině, který se v něm těžko rozbíjel a ze kterého se naučil těžit. To bychom dnes soudili všechny.

Na začátku čtení mi můj drahý řekl že díky tomu, že o Kunderovi vím kulové a nic od něj jsem nečetla ani neviděla, mám obrovskou výhodu, že na něj nemám názor a mohu přistupovat ke knize nestranně. To se mi taky povedlo.

O Milanu Kunderovi si totiž nemyslím nic. Žil svůj život, jak uměl, v době, do které se narodil a v prostředí, se kterým dokázal pracovat ve svůj prospěch. Kniha jej v mých očích neočernila, jen ukázala jeho život z určitého úhlu pohledu, který buď čtenář zpracuje nebo ne. Což už není problém autora.

A jeho knihy stejně asi číst nebudu. V jeho rané tvorbě je to samý Fučík a v té další pak samý pindík. Ale že by život neměl zajímavý, to nemůžu říct.

Kam se hrabe Bittner, to se nedá srovnat.

Komentáře (0)