Mistrovsky napsaný román – Peter Krištúfek je autorem světového formátu!

recenze

Dům hluchého (2016) / JanH (523 views)
Mistrovsky napsaný román – Peter Krištúfek je autorem světového formátu!
Na úvod své recenze zmíním jednu malou „příhodu“, možná bezvýznamnou, dle mého názoru ovšem přesto zaznamenáníhodnou. Teprve poté, co jsem měl již přečteno asi 80 stran a byl udiven jeho vyzrálostí, jsem se podíval, kdo vlastně román Dům hluchého napsal. Kromě jména jsem totiž o autorovi vůbec nic nevěděl, resp. domníval se, že půjde nejspíš o staršího člověka (60, 70 let), protože perfektní znalost historie Slovenska 20. století, a to nejen té „velké“, ale i jejích drobnějších, subtilních detailů, se tomu zdála nasvědčovat. S překvapením jsem zjistil, že Peter Krištúfek je ročník 1973 a že tedy velkolepé dílo, kterým Dům hluchého mimo jakoukoliv pochybnost je, napsal ve svých 40 letech!
Udivující je rovněž další věc – třebaže jde o román, tj. „vymyšlený“ příběh, je napsán s takovou autentičností, že čtenář má neustálý dojem, jako by se jednalo o vzpomínky či paměti skutečného člověka, resp. vypravěče, který se ohlíží za svým životem poté, co po letech přijíždí do rodného města. Ovšem žádné Brežany neexistují, jsou literární fikcí stejně jako MUDr. Alfonz Trnovský, hlavní postava knihy, kterou „píše“ jeho „syn“. A přece – kolik takových Alfonzů Trnovských žilo na Slovensku během všech těch politických turbulencí, jimiž se vyznačovalo minulé století!
Na vypravěčova otce je tak přenesena tíživá vina všech tzv. slušných lidí, poctivou prací zabezpečujících své rodiny, spořádaných občanů, kteří dávají císaři (tedy státu), co jeho jest... Problém u těchto lidí, v normálních společenských poměrech přímo ukázkově vzorných a seriózních ovšem nastává v okamžiku, kdy císař žádá i to, co patří Bohu. A ve 20. století těch normálních poměrů bylo poskrovnu, resp. demokratickou Československou republiku vystřídal fašistický a pak komunistický režim, oba dva formálně vyznávající ušlechtilé ideály a nežádající od občanů, od těch slušných a poctivých otců rodin, nic nečestného, za co by se museli stydět – je snad něco špatného na tom, že člověk vstoupí do Hlinkových gard, popř. se stane agentem Státní bezpečnosti? Svědomí, které občas zahryže, lze přece snadno uchlácholit – já si přece o Hitlerovi, Tisovi, Gottwaldovi a jiných darebácích myslím své, ale musím brát ohled na svoji rodinu, abych ji dobře zabezpečil, na svou práci, kterou bych za nějaké ty drobné ústupky vůči „těm nahoře“ nemohl vykonávat...
Rozum zkrátka velí být loajální, plavat s proudem, nevybočovat z řady. Copak kvůli tomu se z člověka stane zločinec? Ne, ne a ne! O vyvražďování Židů jsem nic nevěděl a odsuzuji všechny ty hrůzy, co se děly v Osvětimi. Naštěstí je to už minulost, která se nevrátí. Jistě, dnešní komunismus je taky pěkné svinstvo, ale... žít se prostě musí! A tak se žije...
Román Petera Krištúfka prý svého času vyvolal v jeho vlasti velké pozdvižení, čemuž se asi není co divit, uvážíme-li, kolik lidí tam na Slovenský štát vzpomíná s nostalgií nebo dokonce hrdostí. A právě do této krvácející rány na těle národa sype autor s nevídanou otevřeností a nemilosrdností svou sůl historické pravdy, která se rovná obvinění ze spoluúčasti a tedy spolupachatelství. Jistě – to samé by se vlastně mohlo říct o každé společnosti, v níž lidé (ve své většině) poslušně sklonili hlavy před státní tyranií a tu více, tu méně s ní kolaborovali.
Román hluchého je tedy de facto zamyšlením nad morálním selháním jedince tváří v tvář tlaku politické zvůle, kterou si sice oškliví a jíž pohrdá, s níž ale posléze uzavírá nejrůznější kompromisy. Říká se, že většina lidí nejsou hrdinové a nikdo ani nemá právo po nich žádat, aby jimi byli. Je to možné, ovšem pak se nabízí otázka, proč se v každém totalitním režimu přesto vždy najde určitý počet těch, kteří si zachovají rovnou páteř a čisté svědomí třeba i za cenu života. Jak již bylo řečeno, autor toto velké téma rozehrává na pozadí nedávných slovenských dějin a činí tak s neobyčejnou plastičností a současně duchovní hloubkou, resp. nijak ostentativním, ale o to působivějším morálním apelem. Tím dosahuje velkolepého efektu – provokativnost jeho díla spočívá paradoxně v tom, že nijak (rozuměj úmyslně) neprovokuje...

Komentáře (0)

kniha Dům hluchého recenze