Mistr paranoie opět zaválel

recenze

MemoRandom (2015) / Thanyss (312 views)
Mistr paranoie opět zaválel
Anders de la Motte se na literární scénu skvěle uvedl se svým debutem Game. Následovaly další díly trilogie Buzz a Bubble, kterými si tenhle Švéd jen upevnil svou pozici. A protože se mu v hlavě očividně honí spousta šílených nápadů, poslal do světa další dítě – MemoRandom.

Zapomeňte na Henrika HP Petterssona, ten už si své odsloužil. Stejně tak znatelně ubyly anglické fráze, i když vlastně šly do kytek téměř úplně až na pár sporadických výjimek. MemoRandom dospělo a zdrsnělo. Přesto si autor zanechal svůj osobitý styl. A to je jedině dobře.

Žádné zdlouhavé chození kolem horké kaše, hned na začátku se octnete na sedadle spolujezdce v autě, které se řítí nočními ulicemi. Problém je v tom, že ten chlápek, co sedí vedle vás a v rukou drží volant, se právě probral z bezvědomí. Ani si nemůže vzpomenout, jak se jmenuje. Kam jede. Ale jede vytrvale dál, jako by ho honila banda ďáblů. A pak mu vynechávající mozek začne posílat skoupé informace. Jmenuje se David Sarac. Je policista. A těsně před tím, než to napere do betonového předělu v tunelu a odporoučí se do temnoty, si uvědomí, že něco sakra podělal.

Opilci vždy přežijí. Protože v době nehody mají uvolněné svaly. Stejně tak lidé v bezvědomí. Přesně tohle zachránilo Davidovi život. Sice vypadá, jako by přes něj projel kombajn a nepamatuje si vůbec nic, ale dýchá. Problém je, že tahle chodící mrtvola je jedním z nejlepších koordinátorů policejních informátorů a jeho síť je tak hustá a spletitá, že se v ní dokáže vyznat jen on sám. Kdyby si ovšem dokázal vzpomenout. A proč po něm každý chce zoufale vědět, kdo je nějaký Janus? Proč sám sobě nechává vzkazy, aby nikomu nevěřil? Proč v šeru pokoje slyší hlasy? Davidu Saracovi se totiž podařilo něco neuvěřitelného. Umístit infiltrátora mezi zločineckou špičku. Januse. Ale kdo je krucinál Janus?

Januse chce dostat každý, od Davidových spolupracovníků, přes konkurenční policejní oddělení až po ministra spravedlnosti. Nepočítaje v to slušnou řádku místních hlav organizovaného zločinu. A jediný člověk, který by je mohl k němu dovézt, je právě David. A ten trpí amnézií. Jízda začíná, vážení!

Anders de la Motte stvořil další parádně paranoidní jízdu, kterou zašmodrchal tak, že za chvíli nevíte, čí jste. Netušíte, komu máte fandit, komu věřit, kdo jde po kom, kdo na koho donáší a jaké cíle sleduje. A v neposlední řadě vám stále na kraji zorného pole poskakuje Janus, římský bůh se dvěma tvářemi, a vysmívá se vám, ať ho zkusíte najít.

Postupné odhalování souvislostí a toho, co předcházelo Davidově nehodě, je přesně vypočítáno, aby vás drželo u knížky i přes to, že vás už značně pálí oči. Nebudete chtít přestat, s napětím budete vyčkávat, až se všechny uzly rozpletou a ukáže se, kdo je ten pavouk, sedící uprostřed téhle šílené sítě, jejíž vlákna sahají jak do zločinecké, tak do policejní i právnické sféry. Všichni jsou nervózní, posedlí Janusem a jeho pravou identitou. Informátoři začínají umírat, vnitřní vyšetřování převrací policejní oddělení naruby a někdo musí být obětován.

Pravda, ten závěr jsou slušná jatka, ale za to, jak všechny dílky nakonec hladce zapadnou na své místo, Andersovi ten masakr promíjím. Navíc mě zase převezl. Už jsem si myslela, jak v tom mám jasno, jak to chápu. Blbě. Špatně na entou. Všechno úplně jinak.

Takže pokud si poslední dobou připadáte, že máte všech pět pohromadě, nechte si směle rozházet příčetnost a přetížit mozek v tomhle bláznivém kolotoči, zavěšeni na tenkém pavoučím laně vysoko v oblacích. S propastí pod nohama. Bez jištění.

Komentáře (0)

kniha MemoRandom recenze