Miminko ze Ztrát a nálezů

recenze

Nalezení ztracené Marty (2016) / skodovavera (205 views)
Miminko ze Ztrát a nálezů
Nalezení ztracené Marty je jedna z těch knih, které obyčejně přejdete bez povšimnutí, přitom když se na ně zahledíte, nebudete vlastně vědět proč. Obálka i celé grafické zpracování na jedničku (kéž by byly všechny knihy stejně tak vyšperkované), ale vašemu mozku to prostě ne a ne sepnout. Takže když začnete číst, absolutně nevíte, co od toho čekat.

Ano, jak už jsem naznačila, hodně často se mi stává, že edičáky neproberu tak důkladně, jak bych měla a prostě něco přehlédnu. Někdy je to ku prospěchu, někdy ke škodě. V módě jsou i jistá hesla, která lákají fanoušky určité knihy/filmu na jinou knihu/film, který by se měl být žánrově alespoň trochu podobat. Amélii z Montmartru, „maskota“ Marty, jsem neviděla, na Goodreads byla jen velmi malá čtenářská základna, takže jsem vybírala v podstatě jen podle anotace. A i když je to k smíchu, na takové knihy většinou štěstí nemám. Marta pro mě tedy byla úplná a naprostá záhada.

Spřádala jsem dobrodružství, představovala jsem si, že se pojedu zeptat čaroděje ze země Oz, kdo opravdu jsem, nebo že budu chovat králíky ve slunečné Kalifornii, nebo že budu žít ve srubu hluboko v lesích Wisconsinu, nebo že navštívím tz mrzoutskou rodinu Starkadderů na Farmě chabé útěchy.

Nebudu lhát, rozjezd byl pomalý. Na styl autorky, hlavní hrdinku, i jisté zvláštnosti, kterými příběh jen hýří, je potřeba si zvyknout. Těžko říct, jestli na autorčině psaní obdivovat krásu, kterou dokáže vtisknout i na ta nejošklivější místa, nebo vzletnost projevu, který na moje mozkové buňky občas působil stejně jako zvukomalba – ne, že by to opravdová zvukomalba byla, ale víte jak to myslím. Popisné části a monology, které byste jinde nenáviděli a skryté významy, nad kterými se dá neustále žasnout…

Abyste pochopili, jaká atmosféra v příběhu panuje, musíte pochopit samotnou Martu. Jak už název knihy naznačuje, Marta je jednou z těch ztracených duší, co se protloukají na vlastní pěst. Vlastně ne tak docela, Marta je relativně v bezpečí. Ve Ztrátách a nálezech, kde ji před šestnácti lety našli zůstala doteď. Stará se o ni osoba zvaná Matka, v nitru nehezká a zlá bytost, kterou by za svou opatrovnici nechtělo žádné dítě. Kancelář, kde pracuje skýtá Martě spoustu materiálu k zamyšlení. Tolik poztrácených předmětů a tolik různých příběhů, které si lze domýšlet… Jako by promlouvaly přímo k vám. Ano, atmosféra je kouzelná, krutá, magická, i naprosto všední. A to i přestože se v podstatě skoro celý děj odehrává na jednom a tom samém místě.

„Co je?“ zašeptá Elisabeth.
„To místo, kde sedí William. Ten pokoj už jsem viděla,“ řeknu.
„Jak to?“ diví se Elisabeth. „Vždyť jsi nikdy Lime Street neopustila.“


Faktem je, že Martu navzdory její průměrné délce nebudete mít přečtenou za jednu noc a hodně si u ní zapřemýšlíte. Nenuceně se vám vtiskne do srdce a zanechá vás v údivu, i rozčarování. Přitom je to tak prosté a jednoduché, zároveň však nepojmenovatelné a nezaškatulkované, že je až záhadou, jak tato slova můžu ve spojení s touto knihou použít.

Nalezení ztracené Marty je příběh o nalezení sama sebe, znovuzrození, dospívání, i o střetu s krutou realitou. Pokud bychom se měli řídit věkem hlavní hrdinky, dalo by se říci, že nepochybně spadá do kategorie Young Adult. Já osobně bych ji nedokázala přirovnat ani k jedné z ikonických položek na dlouhém seznamu, který tento žánr nabízí. Ani Green, ani Chbosky, ani Rowell. Jen Caroline Wallace a její Marta. Proto se dnes odvážím doporučit i odrostlejším čtenářům, otázky v knize položené se totiž nabízejí v každém věku a řešení menších záhad, to už je jen otázkou povahy a vkusu.

Komentáře (0)

kniha Nalezení ztracené Marty recenze