Mezi skutečností a iluzí je velmi tenká hranice

recenze

Uvnitř mé hlavy (2016) / skodovavera (220 views)
Mezi skutečností a iluzí je velmi tenká hranice
Na ještě do češtiny nepřeloženou knihu Made You Up jsem se začala těšit v momentě, kdy můj zrak zabrousil na tu božskou obálku. Nenechte se mýlit, to není pohana, to je prostě fakt. Pěkné knihy mě přitahují a i když se leckdy spálím, chtěla bych je mít všechny doma. Ano, již naše milá Jane Austenová si z prvních dojmů dělala legraci. Proto mě už v mém mateřském jazyku přeložená kráska „Uvnitř mé hlavy“ donutila přemýšlet, jestli zase nesahám po obálce na úkor obsahu. Přesto, anotace byla zajímavá, ukázka vypovídala minimálně o zajímavém stylu, a tak jsem se nakonec nechala ráda zlákat.

Vždycky mě fascinoval pohled nemocných/poruchami trpících/dosaďte si patřičně neurážející slovo lidí. Četla jsem už o autistech/aspergerech, lidech postihnutých disociální poruchou osobnosti, depresí, rakovinou, i o ochrnutých vozíčkářích. O schizofrenicích zatím ne.

Schizofrenie je pro mě pojem, který ve mně už z doslechu vyvolává respekt. Ze svého okolí neznám žádného schizofrenika, a tak nemůžu posoudit, zda Francesca Zappia popsala tuto nemoc pravdomluvně a bez příkras, tuším ale, že skutečnosti se musí minimálně blížit (ačkoliv ten růžový opar jsem tam cítila i já). Už jen samotný nápad musím autorce pochválit. Přestože schizofrenici žijí mezi námi a my zhruba tušíme, co za problémy je zužuje, neumíme si to jaksi představit. A proto tato kniha vznikla. Přesto, nehodnotíme zde jen nápad…

Einstein kdysi řekl, že definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky. Já jsem ustavičně fotila v naději, že se jednou podívám na snímek a poznám, že věc na něm je přelud.

Z literárního hlediska píše Francesca Zappia mimořádně zajímavě. Téma pojímá ve velkém a nestydí se povolit své představivosti opratě a očividně také moc ráda používá svůj smysl pro humor. Hlavní hrdinka Alex ztělesňuje osobu, jakou bych v její kůži ráda byla. I v negativních situacích se ráda chápe svého humoru a snaží se žít si svůj normálně nenormální život stejně jako ostatní. Ve zkratce řečeno, velmi rychle si ji bez problémů oblíbíte.

Ano, čekejte romanci. Pěknou, zábavnou a plnou elánu. Miles se jen tak mimochodem jmenuje. Trochu záhadný, trochu potemnělý a pro nás čtenářky příjemný aperitiv, protože s Alex mu to očividně klape. Ano, přiznávám bez mučení, dialogy Alex a Milese jsem četla potutelným úsměvem a těšila se na ně úplně stejně jako na Alexiny nové výplody mysli. Tedy, ne, že bych se opravdu těšila na projevy něčí nemoci, téma mi přišlo prostě zajímavé, schizofrenii bych ale nepřála nikomu.

Krvavý Miles se na mě upřeně díval a ústa se mu přitom roztáhla do širokého úsměvu. Krev měl i na zubech. Miles se nikdy neusmíval. Ne takhle.

Co mi trochu vadilo, bylo, že autorka v závěru trochu moc tlačila na pilu. Jako by z jablka chtěla vykouzlit hrušku a mermomoci se snažila o to, aby přitom čtenářům vylezly oči z důlků. Pojmout to nenásilněji a trochu víc odpovídajícím tempem, které většině knihy panovalo, ráda bych knihu prohlásila za naprosto perfektní.

Navzdory předchozímu odstavci nemůžu tvrdit, že by se jednalo o příjemnou oddechovku. Když mě osloví hlavní postavy a knihu si zamiluji natolik, že bych ji byla schopná zfleku přečíst znova, pak to pro mě není dobrá, nýbrž skvělá kniha, kterou bych si hrdě vystavila na poličce. Pokud se tedy chcete hravou formou dočíst něco o schizofrenii, odpočinout si, zasmát se a zamilovat si další knižní postavu, Uvnitř mé hlavy je to pravé ořechové. Ne, že by mělo zůstat jen u teenagerů, ale znáte to, dospělí moc YA nerazí, takže koho zaujme, ten by neměl váhat.

Komentáře (0)

kniha Uvnitř mé hlavy recenze