Nechápu. Nechápu, že autorem textu je muž. Nechápu, jak výstižně zachytil ženský pohled. Ženský pohled na ženské nemoci, které jsou pro systém často neviditelné. Na přístup některých lékářů k ženám, ženskému tělu, protože ženy přece musí vydržet všechno. Na ženské přátelství, které umí být velmi křehké, zároveň i velmi silné, ale ta hranice je někdy natolik tenká, že nezřídka přechází do toxicity. A že tohle konkrétní přátelství je echt toxické!
Jak jsme se přesvědčili již v předchozí autorově knize Srpny, Jakub Stanjura umí psát. Jeho cit pro jazyk, to, jak volí jednotlivá slova, metafory, jeho schopnost vygradovat příběh postavený na výborně vykreslené ponuré atmosféře, vytváří neuvěřitelný čtenářský zážitek. Místy je to opravdu syrové, místy velmi temné, přesto nebudete chtít knihu odložit, protože chcete vědět, co se vlastně stalo. A možná budete překvapeni. Paralelně sledujeme dvě dějové linky, které se vzájemně doplňují, postupně nám odhalují příběh dvou nejlepších kamarádek. Obě mají kolem třicítky, každá je jiná, přesto jsou na sobě závislé. A tady musím přiznat, že místy už mi to mezi nimi přišlo trochu moc, na druhou stranu jsem si říkala, že je to autorův záměr - ukázat, jak se chronická bolest/nemoc podepíše na destrukci osobnosti, vztahů i pracovního života.
A M(m)edúzy? Ty se tu objevují ve dvou rovinách — jako živočišný druh, jehož tělo je žahavé a mění tvar, a jako mytická Medúza, jejíž děsivost pramenila z hluboké bolesti. Náhoda? Nemyslím si.
A prosim vás, zdá se mi to, anebo je hlavní hrdinka bezejmenná? Bez vlastní identity? Protože to by znamenalo, že autor dotáhl její linku do konce opravdu par excellence.
Jak to myslím, povhopíte po dočtení Medúz.
Pronikavý psychologický román o konci přátelství, vině a chronické bolesti. Když vypravěčka románu dorazí do bytu své nejbližší přítelkyně a najde na zemi kaluže krve, udělá něco nečekaného. Hrůzný nález nenahlásí a po kamarádc... více
