Medicína proti multikulturalismu

recenze

Vzdělanost jako živý dialog s minulostí (2011) / Lector (389 views)
Medicína proti multikulturalismu
Evropa je vzhůru nohama, ideje nacionalismu soupeří s idejemi multikulturalismu a bezbřehé tolerance. V obou případech hrozí destrukce státu. Já osobně aktuálně vidím větší hrozbu v tom druhém už jen kvůli naivitě, která se v něm skrývá. Ale v obou případech může být účinnou profylaxí proti „nákaze“ vzdělání.
Dietrich Schwanitz si při psaní této knihy stanovil poměrně ambiciózní cíl: vymezit etalon popisující obsah lidského vědění tzv. kulturně vzdělaného člověka. A aby se pohyboval v nějakých mantinelech, řekl si, že se soustředí na kulturně vzdělaného Němce. Navíc se rozhodl pohybovat se pouze v oblasti tzv. společenských věd (to je pochopitelné, ale na druhou stranu čtenář může v daném kontextu litovat toho, že se dílo tohoto významu nevěnuje např. Alexandru von Humboldtovi – mimořádné osobnosti světového významu, která Německo v zahraničí pozvedla tak jako málokdo).
„Vzdělanost jako živý dialog s minulostí“ je obsáhlým dílem vzbuzujícím respekt, zvláště pak, uvážíme-li, že jde o dílo jednoho člověka. Shromažďuje obrovské množství informací z historie, filozofie, literatury, divadla, výtvarného umění, ale i politologie. Tyto informace však neskládá jen tak hala bala jednu na druhou. Každý poznatek bere autor do rukou a vtiskává mu nějaký význam, nějakou intepretaci. Je samo sebou, že produktem je veskrze subjektivní náhled na vše výše uvedené, ale objektivních pohledů jsme si každý ve školách užili dost a je na čase nechávat se inspirovat jednotlivci, kteří mají co říci. Vůbec při tom nevadí, že autor téma podrobil svoji osobní selekci. Máme-li výhrady k neúplnosti, sedněme a napišme vlastní knihu. Schwanitzův přínos, myšleno interpretační (protože už jen shromáždění dat je neoddiskutovatelnou vstupenkou do panteonu) je nemalý. I když asi ne akceptovatelný pro každého čtenáře.
Kniha se dělí do dvou nestejně velkých částí. Přibližně čtyři pětiny zabírá část nazvaná „Vědění“ a zbývající pětina je věnována „Znalosti“. „Vědění“ nám poskytuje „data“ a „Znalost“ software na jejich zpracování a ukládání.
„Vědění“ je dále členěno do kapitol věnujících se dějinám Evropy od antiky až po 20. století, evropské literatuře, umění, hudbě, filozofii a názorovým proudům ovlivňujícím kulturní vývoj Evropě se zvláštním důrazem na Německo.
„Znalost“ pak instruuje čtenáře, jak nakládat se svými znalostmi a vědomostmi, jak se jejich prostřednictvím prosadit ve společnosti a jak jich využít ve svůj prospěch.
Zatímco první části nelze mnoho vytknout, snad až na to, že autor vynechal toho či onoho oblíbeného spisovatele a namísto toho opěvuje jakéhosi „nýmanda“, druhá část již nabízí více příležitostí autora kritizovat za vyzývání k jakémusi intelektuálnímu snobismu (je však otázkou, zda je lepší intelektuální snob než pologramotný „altruista“, který se o svoji blbost rád s každým podělí). Autor k tomu dodává, že „Ke vzdělání nepatří pouze vědění, ale rovněž i schopnost ovládnout vzdělanost jako sociální hru.“ Pravidla této hry podle něho nebyla zatím nikdy pojednána a tak se o to autor sám pokouší. Jsou to ovšem víceméně jeho pravidla.
Schwanitz ve své snaze o nápravu věcí veřejných vychází z analýzy stavu německého vzdělávacího systému, který se dle něho stal volným trhem s víceméně nahodilými příležitostmi. Velkým problémem je dle Schwanitze iluze, že „rovnost šancí na počátku školní docházky lze zaměnit za vysněnou rovnost výsledků na konci“. Cesta ke vzdělanosti má řadu bariér a nejsou jimi jen nedostatečné učební osnovy, i když ty na tom mohou mít lví podíl. A to nejen v Německu.
Na knize, která se mnohdy obrací i k německým sousedům, kteří německou kulturu ovlivňovali či s ní nějakým způsobem souzněli, mi vadí, že poměrně jednoznačně ignoruje naše končiny. Pro citlivějšího čtenáře to může být ignorace až urážející. Zachováte-li si chladnou hlavu, pak se můžete sebekriticky zeptat, o čem by ve spojitosti s námi měl Schwanitz vlastně psát. O Karlu IV., který sice byl německým císařem, ale nebyl Čechem?
V záplavě nespočetných myšlenek, úvah a komentářů mě zaujaly úvahy o politické korektnosti, která knihu rozhodně příliš nesvazuje (což je dobře):
»„My jsme ti dobří, druzí jsou ti špatní.“ Dochází k moralizaci názorových střetů, které se odehrávají formou sémantických pseudozápasů a kampaní: stačí jedno nesprávné slovo na veřejnosti, a už hrozí, že člověka předvedou před výbor pro obecné blaho. Ševelení diskurzů provází hluk výslechů při procesech s čarodějnicemi a výzvy k pokání nových kněží, kteří podnikají s obviňováním, aby mohli rudě zbarvovat oltáře politické korektnosti krví svých obětí.«

Komentáře (0)

kniha Vzdělanost jako živý dialog s minulostí recenze